Domů

Vzpomínka: První jsem pocítila zklamání a poté strach, co bude

V den okupace jsem byla doma jen s prarodiči ze strany matky. Dědeček s babičkou poslouchali rádio, takže jsme se o vstupu okupačních vojsk dověděli velmi brzy. První, co jsem pocítila, bylo zklamání a poté i strach, co se stane, co bude dál. Zklamání z toho, že pan učitel ve škole ve Vlkanově nás učil, že máme být sovětské armádě vděčni za osvobození a ta nyní přichází ve zlém. Strach ve mně vyvolala hlavně reakce a panika babičky. Ona (ročník 1909) i dědeček (ročník 1903) pamatovali Rakousko-Uhersko i obě světové války, tedy i nedostatek potravin, který ve vsi v době obou válek panoval. Proto ihned jednala. Rozběhla se, a já s ní, na nákup do malého obchůdku s potravinami, který byl v místním hostinci. Rozhodla se udělat hlavně zásoby mouky a cukru. Jak se ukázalo, nebyla sama. Do obchodu se stejným úmyslem přicházely i další ženy z vesnice. Okamžitě se rozproudila debata, v níž zaznívaly obavy z toho, co příchod vojska znamená a přinese. Jména si nepamatuji, ale k mému překvapení zde byl i můj vlkanovský pan učitel. Nevzpomínám si, co zde dělal, ani zda se nějak významněji do hovoru žen a prodavače zapojil. Spíše mlčel. Já jsem mu však dala své zklamání najevo okamžitě. „Vy nás učíte, že máme být Sovětskému svazu vděčni, a teď nás okupuje.“ Již nevím, co mi odpověděl. Zbytek dne uplynul v klidu a taktéž tomu bylo i dalších dnech. Rychle jsem zapomněla, v radosti jsem prožila zbytek prázdnin a s nemenší radostí jsem v září vykročila do 6. třídy ZDŠ ve Světlé. Až po několika letech jsem začala jasněji vnímat a uvědomovat si neblahé změny, jichž přibývalo, které jsem předtím jako dítě neviděla a ani se jimi naštěstí netrápila. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek, archiv Trutnovinek