Domů

Vánoce jsou k tomu, aby se odpouštělo, říká válečný veterán, který prošel gulagem

Přicházím k bytovce v Chodské ulici v Trutnově a podle instrukcí intenzivně zvoním. Jen stáhnu prst z tlačítka, ozve se z reproduktoru: „Pojďte dál.“ Vystoupám po schodech k bytu a mezi dveřmi mě vítá čilý chlapík. Málokdo by věřil, že mu v únoru bude už pětadevadesát let. „Dáte si štamprli,“ řekne vesele, spiklenecky se usmívá a vytahuje z kredence lahev sovětské vodky zvané Stoličnaja. Naleje mně i sobě a trvá na tom, že rozhovor nezačne, dokud to do sebe „nehodíme“. Pak usedneme těsně vedle sebe, neboť prý už hůře slyší. „Vánoce pořád dodržujeme podle starého způsobu. O svátcích se vždy stmelí celá rodina a chová se k sobě, jak nejlépe umí,“ říká Plovajko, který se narodil ve vesnici Tuří Bystrá, blízko Užhorodu. Tam také vyrůstal, prožil dětství i chlapectví a samozřejmě také Vánoce. „Na Vánoce se rodina připravovala už tři týdny předem. Rodiče dbali na to, aby každému z dětí koupili nové šaty nebo boty. Přes rok nebylo vždy dostatek peněz. Připravovali a zdobili jsme také stromeček,“ vzpomíná na dětství plukovník ve výslužbě, který měl pět sourozenců. Mezi tradiční vánoční zvyky bylo střílení na imitaci zvěře sloužící jako terč. Také se odlévalo ve vodě olovo a věštila se podle něj budoucnost. Rodiče se snažili, aby rovněž vánoční stůl byl plný dobrot. Nechyběly na něm zelí, špek, rýže, maso, sulc… „Bylo to výborné jídlo,“ upozorňuje Plovajko, který měl rád každý dárek, jimž byl obdarován. Z úplně jiného soudku byly Vánoce, když studoval na gymnáziu. To se republika dostala do Hitlerova područí. Měl osmnáct let a utekl z rodné Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Na toto období má vzpomínek, které by vydaly na knihu a dlouho vypráví o svém neblahém osudu. Byl tam totiž zatčen a odvlečen do nechvalně známého gulagu za polárním kruhem, kde strávil v nelidských podmínkách tři roky. „O nějakém slavení Vánoc tehdy nemohlo být ani řeči. Hleděli jsme jen sehnat nějaké jídlo, abychom v těch nepředstavitelných mrazech neumřeli všichni hlady,“ vrací se do strašné minulosti. Když byl vybrán do nově se tvořící československé armády v Sovětském svazu, což mu asi zachránilo život, čekaly ho tentokrát válečné útrapy. Přestože se bojovalo, tak se ani v této zlé době na Vánoce mezi vojáky nezapomínalo. „V armádě nám už připravili večeři. Sehnali to, co se dalo sehnat a to nám dali. Nedalo se to srovnat s lágrem,“ vrací se do dávné minulosti válečný veterán, který došel s armádou z Buzuluku až do Prahy. Právě tehdy podle svých slov prožil nejkrásnější Vánoce ve svém životě. „Byl konec války, byla euforie a naděje v lepší budoucnost,“ zahledí se před sebe plukovník. To ale ještě netušil, co bude následovat. Odmítl totiž nabídku komunistů, aby přijal místo v prosovětské vládě na Podkarpatské Rusi. Usadil se v Trutnově, ale za protisovětské postoje byl roku 1948 zatčen a propuštěn z armády. I přes tyto nepříznivé peripetie už za socialismu prožíval vánoční svátky neporovnatelně lépe než v minulosti. „Byly už takové jako v jiných rodinách. Leccos se dalo sehnat a koupit, tak ta nouze nebyla tak velká. Byly to Vánoce, kdy se sešla rodina a důstojně jsme je oslavili,“ prozradil Plovajko, který má se svou, dnes pětaosmdesátiletou ženou syna a dvě dcery. Na nejkrásnější svátky v roce se těší hlavně proto, že se sejde celá rodina. „Je to radost být u jednoho stolu. Moc se na letošní Vánoce těším,“ přemítá nahlas muž, který toho tolik zakusil, že by to jiným nestačilo ani na několik životů. „Žádnou křivdu ale necítím. Právě Vánoce jsou k tomu, aby se odpouštělo a lidi se k sobě chovali slušně,“ prohlásil a naléval další štamprli na rozloučenou. Když jsem odcházel z bytu, musel jsem na to, co mi Jan Plovajko vyprávěl, myslet. Na jeho dlouhý a neskutečný život. Je to člověk, který ho rozhodně nepromarnil. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek, Hynek Šnajdar