Domů

V rodinném týmu se vše dělá na tisíc procent, vzpomíná sjezdařka

Míšo, vzpomeneš si na ten svůj poslední závod? Ano, pamatuji si. Bylo to mistrovství České republiky v obřím slalomu ve Špindlu na červené sjezdovce. Podmínky nebyly ideální, byla mlha, hodně nového sněhu a já v tomhle počasí nikdy moc jezdit neuměla. Skončila jsem osmá a sjela jsem si nejlepší body v obřáku za několik posledních let. Tušila jsi dopředu, že to bude tvůj poslední závod? Když jsem jela do cíle, tak mě to napadlo, ale pořád jsem si to tak nějak nechtěla připustit, že by už mohl být konec. Kdy a proč jsi dospěla k závěru „pověsit lyže na hřebík“? Vždycky jsem chtěla lyžovat po dobu studia. To se mi povedlo zakončit v říjnu 2015, kdy jsem úspěšně zvládla státnice a obhajobu diplomky a řešila jsem co dál. Našla jsem si práci, do které jsem nastoupila od prosince, a tak se to vyřešilo tak nějak samo. Kdybych práci nenašla, nejspíš bych odjezdila ještě jednu sezónu.  V reprezentaci jsem byla, body jsem špatné neměla, ale už jsem cítila, že je na čase se posunout jiným směrem. Lyžování mě pořád bavilo, ale problémy se svazem a další zákulisní boje nás zmáhali čím dál víc a byli jsme z toho už unavení. Můžeš být konkrétnější v tom, co vás štvalo? Měli jsme problémy například s nominací na závody. I přesto že jsem splňovala kritéria, tak mě nepřihlásili. Anebo se některé závodnice, které byly bodově přede mnou, opakovaně odhlašovaly den před závodem (nebylo to ze zdravotních důvodů) a my už nestihli přejet. Nikdo jim nic neřekl, na svazu to nikomu nepřišlo divné. Byly to takové žabomyší války, které se nasčítávají a otravují vás, ale nechci se k tomu už vracet. Bylo toho hodně. Jak reagovali doma, když jsi oznámila, že končíš? Skončit s lyžováním nebylo ze dne na den, bavili jsme se o tom delší dobu. Mamka byla ráda, že nás bude mít doma. Bylo to těžký, ale každý sportovec musí jednou skončit. Celou dobu jsi měla za trenéra svého otce. Ani jednou nehrozilo, že byste se trenérsky rozešli? Do žáků mě trénovali oddíloví trenéři, pak už ale bylo potřeba jezdit víc do zahraničí a trénovat s lepšími, tak to převzal taťka, který hrál basket. Co se týká našeho vztahu, jsme v pohodě. Nikdy to u nás nebylo vyhrocený. „Vyměnila“ bych ho jedině, kdyby vznikl repre tým, kde bychom měli vše zabezpečené a nemuseli nic řešit. Ale žádný tým nevznikl a troufám si říct, že u nás v nejbližších letech ani nevznikne. Takže nebyl důvod se rozcházet, protože jsem věděla, že by mi nikdo nedal víc než taťka. Jak jste to dělali, když jste si lezli na nervy, ale potřebovali jste fungovat? Byli jsme spolu téměř celý rok, často 24 hodin denně. Nemyslím si, že bychom si lezli vyloženě na nervy. Spíš bylo náročný, když se rušily závody nebo nastaly organizační problémy, tak panovala nervozita. Když si to takhle ale zpětně vybavuji, tak to bylo v pohodě. Poslouchala jsi na slovo? Jak kdy. Většinu jsme to řešili domluvou. Když jsem byla mladší, taťka víc zasahoval. Později, co se týká třeba počtu jízd na tréninkách, tak jsme řešili pocitově a podle aktuálních podmínek. Samozřejmě na pár věcí jsem musela přijít časem, ale nikdy jsme na sebe nekřičeli, jako to bývá u jiných týmů ve spojení dcera a trenér-otec . Popiš největší výhody rodinného týmu? Výhoda je, že si sebou vozíš „část“ domova a taky že víš, že se vše dělá na 1000 procent.  A nevýhody? Blbě se to mění. Na začátku rozhovoru jsme se bavili o posledním závodě, tak teď zavzpomínej na ten úplně první? Mám pocit, že to bylo ve Vítkovicích. Ještě jsem vůbec neměla závodit, ale na tréninkách mi to šlo a tak si trenéři řekli, že mě zkusí poslat se staršími na závody. Mamka plavala, taťka hrál basket a tak jsem na závody vyrazila jak úplný amatér s naposlední chvíli sehnanou kombinézou, pod kterou mi mamka narvala svetr, aby mi náhodou nebyla zima. A s jedním párem lyží, protože rodiče nevěděli, že se na jedněch lyžích musím rozjet a na druhých budu závodit. Měla jsem vysoké startovní číslo a skončila jsem pátá. Kdy a jak vlastně začala tvoje lyžařská kariéra? Protože jsem byla „z hor“, tak rodiče chtěli, abych uměla lyžovat a přihlásil mě v první třídě na ZŠ Rudolfa Frimla do lyžařského kroužku. Začínala jsem v SK Rýchory Mladé Buky, protože ty se postupně rozpadaly, tak jsem přestoupila do TJ Slovan Pec pod Sněžkou a od žáků jsem byla v reprezentaci. Mohla si být něco jiného než lyžařka? No jasně. Lyžovala jsem, hrála basket a jezdila na koni. Vše mi šlo a bylo těžké si vybrat. Do patnácti let jsem to celkem zvládala, ale pak jsem si musela vybrat, protože už se to všechno nedalo skloubit. Basket i lyže mají sezónu přes zimu, takže na podzim to ještě nějak šlo, odjela jsem s holkami do Prahy na basketbalový zápas a odpoledne mě nabrali a jeli jsme na ledovec.  Ale pak jsem přestoupila do juniorů a musela jsem se rozhodnout, jestli lyže nebo basket. Koně šli v tu dobu stranou. Od malička ses pohybovala v horách. Jaký vztah jsi k nim získala? Ani nevím, jak to vyjádřit. Vždycky byly součástí mého života. Ten klid, výhledy, příroda, zvířata, volnost a v neposlední řadě, že na nich není takový vedro. Na druhou stranu k nim mám obrovský respekt, že vím, co dokážou. Bála ses někdy na lyžích? Ze začátku ne, měla jsem ráda rychlost, bavilo mě to, jenže pak jsem je jednou rozsekala na skoku ve sjezdu a od té doby jsem se bála a rychlostky jsem přestala jezdit. Pak jsem se bála jezdit, když nebylo vidět pod nohy, po těch zraněních se nechceš dostat do situace, kdy nemáš lyže pod kontrolou. Člověk jak stárne, tak si začíná uvědomovat, co všechno se může stát. Jaký to byl život ve studené zimě, na sněhu a věčně na cestách? Zima mi ani nevadila, i když ledovce byly občas krutý. Když třeba foukalo, bylo mínus 21, mlha, kolikrát jsem ani nevěděla, jestli stojím nebo jedu, zmrzlé nohy v lyžákách, omrzliny. Když nad tím teď přemýšlím, tak tohle mi teda vůbec nechybí. Cestování bylo horší, trávila jsem víc času v autě než doma. Kamarádi mi záviděli, jak poznávám jiné země, ale já jsem neviděla nic jiného než sjezdovku, penzion a dálnici. Když byl den volna, byla jsem ráda, že nikam nemusím. Navíc jsem nemohla plánovat, protože jsem nevěděla, jestli budu doma nebo někde na závodech. Kde sis na svahu fakt říkala: Páni, to je nádhera! Jednoznačně Kanada - Vancouver. A Slovinsko taky není špatný. Na jaké okamžiky tvé kariéry vzpomínáš nejraději? Na vítězství. Ráda vzpomínám na všechny mistrovství světa a skvělé to bylo také na univerziádách. Nesilnějšími zážitky pro mě bylo získání mistrovských titulů. Několikrát jsem skončila druhá, chyběl mi vždy jen kousek a pořád se mi to nepodařilo prolomit. Takže když se to povedlo, hlavně ten v roce 2015, kdy jsem po prvním kole měla velkou ztrátu a už se ani nečekalo, že bych to mohla stáhnout. Ale hecla jsem se a nejen že jsem vyhrála titul, ale vyhrála jsem i celý mezinárodní závod. V závodě Světového poháru ses nikdy nedostala na body. Proč? Chybělo štěstíčko. Ne, vážně. Párkrát jsem zajela slušně a moc nechybělo.  Bylo to těžký, byla jsem v pozici, kdy jsem se střídala s další Češkou ve startech, slalomů se za rok jede kolem sedmi, takže máš tak dva pokusy během roku a to je málo. První závod se rozkoukáváš, protože to je úplně něco jiného než Evropský pohár nebo mezinárodní závody.  Pokud dostaneš ještě ten rok druhou šanci, tak je to až za měsíc a jedeš od znovu. Konkurence je veliká, na startu stojí sedmdesát holek, všechny umí lyžovat a mají šanci dostat se do třicítky. Jak se sjezdové lyžování vyvíjelo za tu dobu, co jsi stála na lyžích? Měnilo se to hodně - materiál, pisty, zabezpečení, konkurence. Já to ale ani moc neřešila a snažila se soustředit na sebe. Nikdy jsem nebyla moc velký „špekulant“. Lyžovala jsem na tom, co mi dali a snažila se dostat do cíle co nejrychleji. Testování lyží mě nebavilo. A teď pravdu. Vyplatí se být v českých podmínkách závodním lyžařem? Ne. A bez podpory rodičů a osobních sponzorů by to nešlo. Chtěla bych jim ještě jednou moc poděkovat. Jak často se teď dostaneš jen tak na lyže? Od té doby, co pracuji, tak jsem byla jednou. Ne, že by nebyl čas, ale moc se mi nechce do lyžáků, které jsou příšerný a v turistických bych asi ani nezatočila. A taky mám trochu obavy, že bych zjistila, jak moc mi lyžování chybí. Co takhle v prašanu mimo sjezdovky? To tě neláká? Když jsem byla mladší, tak jsme hodně jezdili mimo sjezdovky. Bavilo mě to, byl to chvílemi i slušný adrenalin. Hlavně když jsem jednou s sebou vzala bráchu. Ale čím jsem byla starší, tak jsem si uvědomovala, co všechno by se mohlo stát a že bych tu energii a čas měla věnovat do cílených odpoledních tréninků a regeneraci. Loňský rok jsi měla už celý bez tréninku, závodů, cestování. Jak sis to užívala? Byla to velká. Během měsíce jsem dokončila školu, přestěhovala se, přestala lyžovat a trénovat a začala pracovat. Nový život. Užívám si to v tom smyslu, že si můžu plánovat akce dopředu. Baví mě, že vím, kde a co budu dělat zítra. Možná to zní trochu nudně, ale mám koně, takže trávím téměř všechen svůj volný čas u nich. Tohle je poslední rozhovor, který spolu děláme o lyžování, nebo myslíš, že ti v budoucnu lyžování ještě znovu zkříží cestu? Nikdy neříkej nikdy, ale myslím si, že už ne. Sice mě občas napadá myšlenka, jak by mi to asi teďka šlo. Jestli jsem to zapomněla a jak bych na tom byla v porovnání třeba na českých závodech, ale nerada něco dělám napůl a říkám si, že něco končí, něco jiného začíná. Otázku jsem spíš myslel, jestli třeba nebudeš dělat trenérku? Tak to rozhodně ne. Jednak bych na to neměla nervy a hlavně si myslím, že to není pro ženskou. Vozit balíky tyčí, vrtačku, klíč na šroubování tyčí, časomíru, náhradní baterky do vrtačky a spoustu dalších věcí. To fakt ne. Co pro tebe lyžování znamená? Vždycky pro mě znamenalo hodně, neříkám všechno, protože jsem věděla, jak málo stačí, aby se člověk zranil a vše je najednou pryč. Bylo na prvním místě, ale věděla jsem, že to jednou skončí a že je potřeba se věnovat i jiným věcem. Michal Bogáňmichal@trutnovinky.czfoto: Eduard Pavlík, Vilém Fischl, archiv Michaely Smutné