Domů

Už jsem plakala, nejsme roboti, povídá terénní sociální pracovnice Zvonku pro rodinu

Co je přesně náplní vaší práce? V rámci naší služby, což je sociální aktivizační služba pro rodiny s dětmi do osmnácti let, se věnujeme rodinám, které musí řešit nějaký problém a nedokážou si s ním samy poradit. Většinou fungujeme tak, že nám rodiny doporučuje OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí) v Trutnově. Jsme dobrovolná služba, takže vždy záleží na klientovi, jestli s námi chce navázat spolupráci či nikoliv. Nezaujímáme proti němu žádný autoritářský styl, nýbrž fungujeme, a na tom si hodně zakládáme, jako určitá míra podpory a partnerství pro rodinu, kterou provázíme v těžkých životních situacích. Jak dlouho obvykle trvá pomoc jedné rodině? To je velmi individuální. Naše smlouva, kterou s rodinou uzavíráme, je vždy na dobu jednoho roku. Samozřejmě se dá kdykoliv vypovědět a dá se pak i prodloužit. Ale v průměru býváme s rodinami ve spojení tak ten rok. Na začátku totiž hodně dlouho trvá, než se nám s nimi podaří navázat důvěru. Kroky k naplnění vytyčených cílů nejsou rychlé a postupuje se pozvolna. Je to dlouhodobá práce. Kolik případů máte v péči a jak často k nim vyjíždíte? V současné době naše služba funguje na dva a půl úvazku, do kterého je zahrnuto 23 rodin. Do rodin docházíme na hodinu i dvakrát týdně nebo v případně řešení něčeho akutního jsme s rodinou v kontaktu i několikrát týdně. A dobrá praxe říká, že když je práce s rodinami fakt intenzivní, tak by pracovník neměl mít asi víc než deset rodin. Jinak by to mohlo vést k přetížení a rodinám by se pak třeba nevěnovalo tolik péče, kolik potřebují. Snažíme se to udržet kolem deseti rodin na pracovníka, záleží vždy na tom, jak je situace v rodině náročná. Obracejí se na vás klienti i mimo pracovní dobu? Každou schůzku si s klienty domlouváme dopředu, nenavštěvujeme je nikdy neohlášeně. My jsme jejich partneři. Než se to ale ze začátku naučí odlišovat, často nás zaměňují s pracovnicemi OSPODu. Naše pracovní doba je flexibilní, snažíme se potřebám klientů přizpůsobit. V pondělí až pátek jsme více méně od sedmi do sedmi na telefonech. Samozřejmě si musíme chránit i své soukromí. Je to o tom si na začátku spolupráce s klientem vyjasnit hranice. O víkendech a svátcích nepracujeme. Jak se o případech dozvídáte? Většinu získáváme na doporučení z OSPODu, kde oni mají rodiny ve své evidenci a vidí, že by tam naše služba byla žádoucí. V kontaktu jsme ale i s rodinami, které za námi vyloženě přijdou z vlastní iniciativy. A co je teď taková dobrá praxe, tak například komunikujeme s rodinami na doporučení ze škol. Školní psycholožka vytipovává rodiny a předává rodičům informace o naší službě. Co se děje pak? Jak vypadá spolupráce s rodinami? Uskuteční se prvotní schůzka. Většinou je dobré, když nás do rodiny uvede sociální pracovník, kterého rodina zná. Poté probíhá fáze jednání se zájemcem, kdy to ještě není klient. To je několik schůzek, kdy si vyjasňujeme, co rodina potřebuje, na čem chce zapracovat, co jim my můžeme a nemůžeme nabídnout. Ujasníme si kompletní pravidla a pomalu již mezi námi dochází k budování vztahu a důvěry. To však lidé mají stále čas říct, že tato spolupráce nebude pro ně. Když dojde k uzavření spolupráce, tak se potom s rodinou sestavuje individuální plán, do něhož jsou zanesené hlavně cíle, kterých chtějí dosáhnout a časový interval, do kdy by se to mělo podařit. Důležité je zdůraznit, že celé by to mělo být o tom, že podněty ke zlepšení situace by měly vycházet od klientů, ne na základě úsudku pracovníka. Jaké problémy v rodinách například řešíte? Často jsou to rodiny s mnoha problémy, málo kdy se stává, že by tam vznikl pouze jeden problém, ten se vyřešil a skončila spolupráce. Naší prioritou je zabezpečit dobré prostředí pro dítě, přičemž princip služby je pomoc dítěti prostřednictvím všech členů rodiny. Většina případů se točí okolo finančního zajištění a druhou hodně problémovou skupinou jsou maminky, které dosud nezískaly dostatečné kompetence postarat se o děti. Mnohdy se stává, že do rodiny přicházíme, kdy už je situace vážně špatná, je tam dlouhodobě vygradovaný, letitý nebo i generační stav. Rodina je ve fázi, že by třeba měla do čtrnácti dnů přijít o bydlení. Nemá absolutně žádné peníze, ani podporu u příbuzných, kam by se mohla obrátit. Jsou to většinou maminky samoživitelky s dětmi, závislé jen na státních příspěvcích. A co pak? Nezbývá nic jiného, než dítě zabezpečit jinak. Tím, že rodině podaří najít azylové bydlení, nebo se děti umístí do náhradní péče. Vaše práce je o komunikaci. Mluví s vámi rodiny o svých problémech zcela otevřeně? Je to zase individuální. Rodiny, které už máme dlouhodobě, a ujistí se, že jim z naší strany nehrozí žádné nebezpečí a že jim opravdu nohy nepodrazíme, tak bych řekla, že jsou k nám upřímné. Tito lidé jsou pak schopni otevírat témata, která by předtím nikdy nikomu neotevřeli. Kolikrát se pak třeba po mnoha měsících teprve dozvídám historii té osoby, například že on sám vyrůstal v pěstounské péči a zažíval v dětství nějaká traumata, což je pro nás důležité, abychom celou situaci dokázali pochopit. Nemaluji si však žádné ideály. Vím, že spoustu věcí nám nikdy nesvěří, což je pochopitelné. Co když nastane situace, že si nerozumíte. Jak se to pak řeší? Hned na začátku spolupráce klientům říkáme, že mají kdykoliv právo si stěžovat, když se jim nebude něco líbit. Ústně, písemně, anonymně… Oni mají právo říct NE prakticky na cokoliv a my chceme, aby toho využívali a dávali nám zpětnou vazbu, protože ta je pro nás důležitá. Když se naopak klient chová tím způsobem, aby se nám jakoby jen zalíbil, tak to většinou nikam nevede. V případě, že si opravdu klient a pracovník nesednou a vznikne nějaký rozkol, což se může stát, jsme přeci jen lidi, tak po dohodě dojde ke změně pracovníka. Nevzpomínám si ale, že by to u mě nebo kolegyň došlo až takhle daleko. Vždy se všechno snažíme v dobrém vykomunikovat. Co když dojde na nehorší a dítě je z rodiny odebráno. Berete to třeba jako osobní prohru? Z našeho pohledu pracovníka, který v té rodině tráví nejvíce času ze všech, je toto téma hodně náročné na zpracování. Chybu pak samozřejmě hledáme i v sobě a ptáte se: Co jsem mohl víc? Co jsem zanedbal? Nicméně musíme se s tím učit vyrovnávat, protože se to stává. Na druhou stranu, my nepřebíráme odpovědnost za klienty, to je jedna z našich zásad. Tu cestičku si musejí prorážet sami, my jim máme dávat „jen“ podporu, což je samozřejmě v reálných situacích těžké. V praxi se hodně naráží na to, že okolí našich klientů očekává rychlé pokroky. Většinou to však bývá „běh na dlouhou trať“ a byť my víme, že rodina drobné pokroky dělá, lidé, kteří jejich situaci hodnotí zvenčí, změny nemusí vidět. Plakala jste už někdy v práci? To už asi ano. Ne přímo v práci, ale až pak doma. S rodinou strávíte spoustu času, zvyknou si na vás děti, vy si zvyknete na ně. Cítíte, že se to někam posouvá. A pak, když to skončí nějak špatně, tak je jasné, že osud dítěte vám nemůže být lhostejný. Každý pracovník to asi tak má, že jsou rodiny, na které je víc a míň vázaný, ač víme, že profesionálně bychom si neměli připouštět nikoho. Ale nejsme roboti. Zajímáte se dál o osud rodin? To bývá těžké. Třeba minulý rok mi skončila hodně špatně jedna rodina kvůli tomu, že ta maminka se nepovedla zasanovat. Byla hodně manipulující a v jejím případě jsem hodně přemýšlela nad svým selháním. Byla to ta spolupráce jen na oko. Byť já jsem tenkrát asi víc důvěřovala v to, že se chce o svoje děti starat. No, a pak se najednou stalo, že nám zmizela a s dětmi to dopadlo špatně. Dodnes nevím kam. Pokoušela jsem se s ní telefonicky spojit, ale marně. Další naše cílová skupina jsou totiž děti, které jsou umístěné mimo rodinu a rodiče mají zájem získat je zpátky do své péče. My se je v tom snažíme podpořit a dát jim šanci, aby si vytvořili podmínky a mohli zase o své děti bojovat. Proč jste si vybrala práci sociální pracovnice? Vždycky mě to tímto směrem táhlo, nejvíce právě k rodinám s dětmi. Tahle práce je podle mě skvělá v tom, že já jsem nikdy nechtěla jít do represe, do té kontrolní činnosti. Nechtěla jsem být ta, která by měla dělat rozhodnutí. Proto smekám před pracovnicemi na OSPODu, které často musejí o osudu dítěte rozhodnout. Já jsem se chtěla spíš věnovat dobrovolné a podporující činnosti, tak asi proto ta SASka (Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi). Baví mě i to, že se jedná o flexibilní práci s lidmi v terénu. Nechtěla jsem být zavřená osm hodin někde v kanceláři. Mentálně to však musí být strašně vyčerpávající zaměstnání, ne? S tím se dá asi souhlasit. Můj názor je ten, že se tato práce nedá dělat po celý život. I z té praxe, kde jsem hodně lidí poznala, jsem odpozorovala, že by se ty cílové skupiny klientů měly třeba po pár letech točit. Hrozně úžasní mi pak přijdou lidé, kteří tuhle práci dělají mnoho let a nevyhoří. Zároveň nás práce ale také pozitivně nabíjí, hlavně ve chvílích, kdy víme, že se něco podařilo.  Jak odpočítáváte?Relaxuji doma s rodinou. Mám hyperaktivního psa, se kterým musím každý den povinně na dlouhé vycházky. Čtu, i když většinou sociální tématiku. (smích) Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Miloš Šálek