Domů

Silnější emoce byl postup do finále, říká vítězka StarDance

Ještě jednou gratuluji k prvenství ve StarDance. Drželi jsme vám palce a těší nás, že to vyšlo.Já děkuji za výzvu, aby nám Trutnované posílali hlasy, kterou jste dali na web. Je to krásné. Slyšela jsem, že v místních SportBarech jelo StarDance! Na facebooku se strhla vlna gratulací. Zaregistrovala jste to vůbec?Přiznávám, že jsem to ještě pořádně nestihla pročíst. Ohlas na vaši výhru byl obrovský.Asi tři dny před finále jsme s tanečním partnerem Markem vnímali, že podpora byla až neuvěřitelná. Lidi nás potkávali, psali nám, ve štábu nám tajně říkali, že nám posílají hlasy, bylo to moc hezké. Možná ještě hezčí, než samotný moment vyhlášení. To, že jsme vzbudili tolik hezkých reakcí, člověka zahřeje na srdci. Byla znát i podpora z Trutnova?Trutnované posílali zprávy, že nám fandí. Kamarádi a známí mi hlásili, že nám posílají esemesky, což mi přišlo úžasné. Nás to překvapilo. Mohli je posílat, ale také nemuseli. Kolegyně z Divadla na Fidlovačce mi také posílali hlasy. Kdy jste začala tušit, že můžete vyhrát?Musím přiznat, že jsme se v každém kole báli, že vypadneme. Museli bychom být hodně namyšlení, kdybychom se cítili sebejistě. Zlomové pro nás asi bylo charitativním kolo s vozíčkáři. Ačkoliv se zdálo, že to je spíše oddychové, protože se nevypadávalo, tak jsme se do toho zakousli stejně, jako kdyby to kolo bylo vyřazovací. Ještě jsme dostali do trojice úžasného Honzu Krauskopfa, který byl nadšený a odvážný. Tam se nám to hodně povedlo, nečekali jsme, že v tom budou tak silné emoce. V ten moment začali lidé poprvé psát na facebook, že chtějí Marii do finále, že jsem se jim začala líbit, a že bych mohla i vyhrát. Měla jste vítězství jako cíl?Ne. Strašně moc jsem chtěla do finále. Nevypadnout, zatančit si všechno co jde, být ve zlaté trojici. Vítězství je pomyslná třešnička, odměna za dřinu, kterou jsme s Markem do toho dali. Pro všechny páry to bylo samozřejmě náročné, ale my do toho ještě přihodili bonus v podobě nápadu. Prostě trénování a tvůrčí muka každý týden. Proto pro nás byl závěrečný volný styl už úplně strašný, po devíti kolech jsme už měli vystřílené nápady. Ale nakonec je to dobré, vítězství cítím jako pohlazení. I když daleko silnější emoce byla dostat se do finále. Star Dance má dvě roviny - odbornou (porota) a laickou (diváci). Každá u vás hodnotila něco jiného.No právě! Tím je soutěž zajímavá. Z části je to taneční souboj, ale jde i o sympatie. To je ale věc, kterou nelze v tak velkém množství diváků vykalkulovat. Kdo si přečte Kafe a cigárko tak pochopí, že to je i můj názor na šoubyznys - člověk by se měl snažit co nejvíc věcí říkat upřímně. Nedělat se lepším, než je. Znervózňovala vás porota?Porota samozřejmě člověka stresuje, i když já si ani nepřipouštěla, že by mě až tak hodně stresovala. Pocítila jsem to ve finále, když jsme tančili paso doble, které už porota jednou viděla. Spadla ze mě veškerá tíha, a v tom tanci jsem byla asi nejpřesvědčivější ze všech tanců. Tam jsme si uvědomila, jak mě vlastně do té doby porotci svazovali. Když vám někdo kouká na nohy z odborného hlediska, to je jako když vám někdo kouká pod ruce. Taky znervózníte. Tohle bylo podobné. Musela jste kvůli StarDance měnit životosprávu?Moc ne, protože my herci máme životosprávu hroznou. Občas se nestíháme ani najíst, pak to doháníme v jedenáct večer po představení. Spíš bych si chtěla udržet kondici, kterou jsem díky tancování získala. Co když vás na plese mě někdo vyzve k tanci?No to asi žádné profesionální tančení nebude, i když… těžko říct. Záklon ve standardním tanci mám teď dost dobrý, takže bych se bála sama sebe vyzvat na valčík. Ale když mě někdo z Trutnova potká náhodou na plese, ať se mě nebojí vyzvat k tanci. Když jsem byla bráchovi asi před pěti lety na maturáku, tak jsem hrozně trpěla, protože se lidé báli pro mě chodit. Skoro nikdo pro mě nešel, já si téměř vůbec nezatancovala. Až pro mě musel přijít kluk, který říkal: Hele, já se vsadil, že jsi Saša z Comebacku. Já mu odpovídám: No, jsem. A on: To je skvělý, vyhrál jsem pivo. Chtěl odejít, já se ho rychle zeptala: Nechceš si aspoň zatancovat? Tak jsme spolu tančili. Tančím na plesech ráda. Jaké máte dojmy z dnešní autogramiády knihy Kafe a cigárko, na kterou přišlo asi 150 lidí?Úžasné. Dnes tu byla hodně domácí atmosféra, až jsem měla pocit, že jsem mezi svými, i když jsem osobně znala jen čtvrtinu lidí, možná ještě méně. Bylo to moc milé. Musím říct, že po finále StarDance jsem byla neustále mezi lidmi, reakce jsou od všech hodně milé, ale člověka to i tak vyčerpá. Až jsem si cestou do Trutnova říkala, co jsem to na sebe ještě ušila? Podpisovou akci, když už chci mít klid v Trutnově! Takže jsem přijela s introvertním pocitem, že se mi nechce mezi lidi, ale bylo to tak milé, že odcházím nabitá přáními a vzkazy, děti mi nosili obrázky, dostala jsem několik květin. Kniha je prakticky vyprodaná. Takže úspěch?Zdá se, že je to pryč. Dnes mi tady nějaká paní říkala, že je to průšvih, že kniha došla. Já ale tvrdím opak. Je to první vydání, když je pryč, tak je to skvělá zpráva pro autora. Jsem navíc ráda, protože dvacet korun z každé knížky jde na kuře, na projekt Pomozte dětem. Pracuju jako patronka, i když vlastně nepracuju. Kdy začnete zase psát na webu Kafe a cigárko?To by mě taky zajímalo! Chci co nejdřív, ale potřebuju si trochu vyčistit hlavu, trošku si odpočnout. Pak mi to určitě zase nedá, začnu vymýšlet témata, zkusím něco sepsat. Ale vždycky chci, aby texty na kafe a cigárku měly náladu a energii, příjemnou a nabitou. Dva dny před finále StarDance jsem zkusila napsat text a zjistila, že z toho čišela jedna velká únava. Prostě jsme to nemohla vyvěsit. Čili chci psát, ale nechci, aby úroveň nějak klesla. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.cz