Domů

Rybářka Irena Exnerová: Skvělý pocit, když to nandáte mužům

Jak se říká - za  vším hledej ženu, tak v případě této rybářky to můžeme změnit na - za vším hledej muže. Byl to totiž její manžel, který ji před čtrnácti lety ukázal, o čem je svět tichých bláznů. „Do té doby jsem tak možná věděla, jak vypadá ryba a co je to háček. Teď jsem pyšná, že jsem takovýhle cvok,“ usmívá se paní s červenými melíry ve vlasech. Doma neustále poslouchala o rybaření, a jaká je to pohodička. Nechala se zlákat a párkrát si to šla zkusit. „Je to úžasné, jak nemusíte o ničem přemýšlet, jen o tom, co dáte na háček, aby ten rošťák zabral. Já jsem navíc takový člověk, který se rád seznamuje a chce mít kolem sebe společnost. Ti lidé mě do toho postupně stáhli. Když jsem zjistila, že jsou stejně praštění jako my, začalo se mi to líbit,“ vypravuje Irena Exnerová, že dnes už by bez těch lidiček nedokázala být. K závodnímu rybolovu se dostala postupně, patří do skupiny registrovaných rybářů a speciálně se věnuje muškaření. Vypracovat se podle ní na dobrého závodníka je individuální záležitostí. „Každý nahazuje různě. Někdo vám to musí ukázat a já jsem byla docela tvrdohlavá. Jestli mi to trvalo dva roky? Zdokonalujete se ale pořád,“ tvrdí žena, která více méně každý rok startuje na mistrovství republiky. „Byl bych asi úspěšnější, kdybych u té vody byla každou chvíli, ale zase to tak nehltám. Prostě, když je nějaký závod, který mám ráda, tak se ho zúčastním.“ Jak se vlastně muži-rybáři dívají na ženy-rybářky? „Už si zvykli. Nejdřív jsem poslouchala takové ty kecy, jestli bych neměla v ruce držet něco jiného. Samozřejmě mysleli vařečku, jenže já si nenechám nic líbit. Myslím, že už jsme si nějaký ten respekt získaly a zjistili, že i s ženskými se dá kamarádit a nechá normálně pokecat,“ povídá Irena. „No, a když jim to pak na závodech nandáte, je to pro vás jako ženskou úžasný pocit,“ směje se. A když těch mužů necháte za sebou přes sto padesát… Takové vítězství už trutnovská rybářka jednou zažila a považuje ho zatím za své nejcennější. Váží si ho třeba více než druhého místa z mistrovství republiky. „Bylo to v Poličce, na jezerní vodě. Jsou to dvoudenní závody, kde začíná 200 lidí a ženské tam jsou třeba jen tři. Tím, jak chytáte se, posunujete v pořadí. V každém kole jsem chytila rybu a skončila jsem na 25. místě, to byl pro mě úspěch jako blázen,“ vzpomíná na úspěch. „I když já mám radost vždycky už jen z toho, že postoupím ze sobotní části, abych nemusela v neděli nosit kolegům pivo,“ směje se. Ne vždycky je to o tom stát na bedně. Nejcennější úlovek se ženě, která rybu nikdy nezabije a jíst bude prý radši šťovíky, se podařil při jednom takovém závodě. Na muškařský prut chytila štiku 75 cm. „Vezměte si, že máte opravdu jemné náčiní, jemný vlasec a teď si představte tu štiku. Nemůžete pořádně zabrat. Trápila jsem se tam s ní asi dvacet minut,“ vypravuje, že to je pak ten zážitek, kdy se rozklepou nohy, a srdce vám skáče. „To je ten adrenalin a v tu chvíli zapomenete na veškeré starosti,“ dodává. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz twitter: michal.bogan