Domů

Ředitel Střediska volného času: Snažíme se dětem ukázat směr

Pepo, jsi ředitelem Střediska volného času, tak bych začal otázkou, jak trávíš volný čas?Já jsem se stal obětí toho volného času profesního, který se hodně stal i mým časem osobním. Jestliže já totiž v týdnu jedu na kurz s mladými lidmi ze střediska a pak mám o víkendu volno, tak jedu zase s jinými dětmi na jiný kurz. (smích) Samozřejmě na prvním místě figuruje rodina, ale hned za ní je třeba čas strávený na základně s kamarády, kde něco budujeme nebo tam máme nějakou akci. Je to hodně propojené. Opravdu. Tahle práce je žrout času. I pro ostatní pedagogy, kteří se tomu chtějí věnovat. Najednou zjistí, že volný čas, za který jsou placení, dělají i ve svém životě. Když jsi byl mladší, čemu ses věnoval? Táborové činnosti. Já jsem v tom prostě vyrostl. A když jsem nebyl na táboře, lítal jsem s klukama a hráli jsme fotbal. Hodně mě ale ovlivnila i technická část mého života, protože na průmyslové škole jsem studoval v době, kdy počítače byly hit. Rozjížděl se internet, začaly se dělat webovky, programovalo se. Každý chtěl mít v té době počítač. Hned po střední se mi naskytla možnost, že mám na škole vybudovat síť a stalo se mi to i koníčkem. Najednou jsem zjišťoval, že u toho sedím strašnou dobu. Jak se v dnešní době snažíme dostávat děti od počítačů, tak já jsem u nich proseděl hodiny a hodiny. Měl jsem ale velkou radost, že to fungovalo. I teď se stále snažím ten svůj technologický základ využívat dál i pro volný čas. Vymýšlíme-li například něco outdoorového v přírodě, tak nezapomínáme ani na nějaké ty technické efekty. Jak se seběhlo, že se volný čas stal tvou pracovní náplní? Když jsem byl mladý člověk, vůbec jsem nevěděl, co je to Dům dětí, co je Středisko volného času. Tu instituci jsem začal poznávat až v době, kdy jsem na Frimlovce začal dělat kroužky výpočetky. Ve chvíli, kdy jsem se začal bavit s těmi lidmi, co tady pracovali, a zjistil jsem, že si jezdí na tábory a dělají různé akce, tak jsem si říkal, že taková práce by se mi přeci líbila. Začal jsem sondovat, co všechno se na středisku může dělat. Je pravda, že dnes už to probíhá trošku jinak. Využili jsme možnost a prostě jsme si to přetvořili. Vždycky nám říkali, že být pracovníkem Střediska volného času je tím nejsvobodnějším povoláním. Je jen na tobě, jakou si vybereš činnost, že? Přesně tak. Škola musí vyučovat češtinu, matiku a tak dále. To je dané. Ale jak by děti měly využívat volný čas, to nikde není napsané. Nejdřív jsem tomu sice nějak nepřicházel na chuť, ale pak jsem si řekl, že je to pravda a můžeme se i na něco specializovat. A takhle vlastně vznikl Klub instruktorů. Nejdřív jsme měli jen dvanáct dětí, ale je to přesně o tom, jako když rozjíždíš firmu. Začneš s dvanácti, ale když se tomu věnuješ, tak se to rozjede. První dva tři roky byla bída, nebyly na nic peníze a dělali jsme to spíš, že jsme si to nevypsali jako práci. Dělo se to v našem osobním času. Ale tím, jak jsme se těm dvanácti víc věnovali, tak oni o nás víc a víc mluvili a Klub instruktorů rostl. Všechno, co jsme dělali, jsme navíc dělali za účelem, abychom získali další pracovníky. Na tohle jsem měl obrovské štěstí, že mi bývalá ředitelka Marie Suková dávala velký prostor. Už onehdy jsem byl vlastně ředitelem. Řekla mi, rozjeď to, já ti věřím. Takže jsem už v té době přijímal lidi i dával výpovědi. Brala mě na veškeré schůzky, abych získal zkušenosti z jednání s lidmi. Spolu jsme to pak rozebírali. To byla praxe do života jako blázen. Kam se SVČ posunulo za dobu, co jsi jeho součástí? Myslím, že se tady hodně zapracovalo na lidech, respektive na myšlení lidí, aby si vážili, co dělají. Já jim tady zvedám hlavu a říkám jim, že děláme dobrou a důležitou práci. To, že se staráme o děti v jejich volném čase, a jsme ti, kteří je vychovávají a dávají jim směr. Někdy to pro ně může znamenat o mnoho víc než třeba škola a rodina. Někdy ten volný čas dokáže děti o mnoho více stimulovat. Ne všichni tomu zcela nevěřili, ale já jsem si byl strašně jistý, že mám pravdu. A potvrdilo se mi to, když jsem dostal zpětnou vazbu od lidí, s kterými jsem pracoval. Řekli mi, že nic v životě pro ně nebylo tak důležité jako to, co prožili ve středisku. A to je velká síla, když ti to řekne člověk, který má po vysoké škole a zpětně se ohlíží nad tím, co v životě dělal a co pro něj znamenala moje práce, kterou jsem na něm zanechal. V tu chvíli ti narostou křídla. A chtěl jsem, aby pocit takového vítězství zažilo co nejvíce lidí, aby věděli, že když tu práci děláš se zaujetím, že to má hodnotu. Základem pro výkon je chuť. Když to člověk dělá jen, že ráno přijde v osm a ve čtyři skončí, tak to všichni ucítí. I ty děti. Ale ve chvíli, kdy vlítneš do klubovny, zakřičíš a zaujmeš je, tak najednou vidíš, jak se baví a o to jde. Ale víš, co mě štve? Povídej. Aby si o nás lidé nemysleli, že jsme nějací hlídači dětí, jak si to asi myslí někteří rodiče. Nemají na své dítě čas, tak se ho prostě chtějí zbavit a najdou si nějakou důvěryhodnou instituci, kam ho dají. Ani se ho nezeptají, co by třeba chtělo dělat. To je nejhorší situace, kdy je k nám dítě natlačené z povinnosti, je pak otrávené, lehne si na lavičku a nemá zájem. Ostatní na něj koukají, proč neposlouchá a ten vedoucí s tím má samozřejmě problém. Do této organizace má každý vkročit se svobodným rozhodnutím, že chce něco dělat, naučit se, poznat. S nějakým motivem. V úplně malinkém věku to samozřejmě ještě nejde, kdy děti nevědí, co chtějí. Naopak naše organizace je formuje a ukazuje jim možnosti. Ale ve chvíli, kdy nám sem rodiče, kteří si myslí, že to tady mají zaplacené, přivedou z páté třídy nějakého zlobivku, který vůbec nic nechce dělat, tak je to pak problém. Co bys rodičům poradil, jak správně vybrat takový kroužek? Většina rodičů má vlastní představu. Když to až přeženu, tak jsou to ambiciózní rodiče, kteří vědí, že jejich dítě bude nejlepší atlet, divadelník nebo zpěvák. Dítěti to většinou nalajnují, nebo udělají vše proto, aby se mohlo rozvíjet. A ti rodiče, co nevědí?Ti zkouší. Když se zkouší v tom nejmenším věku dítěte, je nejlepší taková ta střední cesta. Je dobré ho zkusit na taneček, na sport, pak na nějakou šikulku, což jsou rukodílné aktivity. Malé děti by měly vyzkoušet co nejvíce činností, než se například upíchnout na jeden taneční kroužek. I proto jsou dnes Klub instruktorů a další všestranné tábornické akce hodně navštěvované. Děti se hledají ve hrách, kde zjistí, co je baví. Musí vědět, co je to vyhrát závod a dostat diplom, nebo udělat nějakou hezkou věc a být pyšný na svůj výrobek. Musí nabrat zkušenosti. Rodičům bych opravdu doporučil nějaký všestranný kroužek, kde se dbá na všestrannost. Dítě se pak samo na základě nějaké zkušenosti rozhodne. A hlavně netlačit na pilu. Co je na tvé práci nejzajímavější? Teď je pro mě nejzajímavější, že ve všem vidím, že všechno má smysl a budoucnost. Že něco budujeme, že něčeho dosáhneme. Vypadá to, že se opravdu blížíme k cíli, že bude stát nové středisko, z čehož mám obrovskou radost. Na druhou stranu se ale i trošku bojím, že nevidím za to, až to bude hotové. Jen vím, že bude tlak na to, aby to žilo. Určitě se ale těším, jak to bude probíhat a jaké se tam budou konat různé činnosti. Věřím, že tahle organizace, která byla vždycky tak nějak na chvostu, nikdo ji moc nebral, bude moci ukázat svou sílu. Středisko může být ozdobou města. Může problematiku volného času povznést na úroveň, o které já si myslím, že by si tady zasloužila své místo. Lidé by neměli podceňovat výchovu dětí ve volném čase, protože ten je dokáže hodně ovlivnit. Kdo to ještě neví, tak ať to zkusí. Michal Bogáňmichal@trutnovinky.czfoto: Miloš Šálek