Domů

Po zdolání řeky Colorado mně tekly slzy, říká trutnovský dobrodruh Jiří Jůzl

To už trutnovský světoběžník, který má za sebou zdolání mnoha řek po celém světě, jak se říká, zavětřil. „Dostat se na Colorado není úplně jednoduché a podaří se to málo lidem z naší republiky. Je to skutečně kultovní vodácká řeka. Kdo ji chce zdolat, musí mít dlouholeté zkušenosti s divokou vodou,“ řekl. Poprvé vyrazil s partou kamarádů na řeku v roce 1974, kdy sjeli Lužnici na klasických dřevěných pramicích. Vodáctví ho úplně pohltilo. „Potom už jsme jezdili pravidelně s celou osadní partou s rodinami a dětmi po celém tehdejším Československu na klasické dovolenkové řeky. Tam někde byl počátek rozhodnutí jezdit divokou vodu,“ vzpomíná. V té době bylo ale složité dostat se na divokou vodu v zahraničí mimo socialistické státy. Jůzl a další vodáci proto každé jaro vyráželi na týdenní soustředění do Tater na řeku Belá a též na všechny jarní divoké toky v republice „Všechny lodě jsme si vyráběli sami, na koleně podomácku. Éra plastových lodí přišla až po revoluci,“ vrací se vodák do dávné minulosti. Zahraničí, i když ne to kapitalistické, však neminuli. Poprvé vyjeli na rumunské řeky v roce 1982, o pár let později do bývalé Jugoslávie či Polska na řeku Dunajec. Po revoluci sjížděli krásné řeky ve Slovinsku, Bosně, Černé Hoře, Chorvatsku a samozřejmě i v alpských zemích. Jůzl se zúčastnil třech expedic v Norsku, absolvoval s brněnskými vodáky i české prvosjezdy v Austrálii. „Také jsme v roce 2011 sjeli s kamarádem krásnou řeku Rangitikei na Novém Zélandu. Z toho vznikla moje první deníková kniha z Trutnova na Nový Zéland,“ uvedl. Zkušeností měl tedy dost, a když se k tomu přidá nezbytné vodácké srdíčko, je to důležitý předpoklad vyrazit na divokou řeku Colorado v USA. Získat ale tak zvaný permit není snadné. Zájemci o sjezd této řeky se musí přihlásit, zaplatit poplatek, podat žádost v národním parku ve městě Flagstaff v Arizoně a pak jdou do losování. Šance na vylosování je jednou za deset let. Jůzl měl být nejdříve náhradníkem, to kdyby někdo z účastníků vypadl ze hry. Kamarád Michal ho navrhl americkému organizátorovi sjezdu řeky. Tomu trutnovský dobrodruh poslal svůj pestrý vodácky „životopis“ a na poslední chvíli byl vybrán. Měl pouhých deset dní na to, aby si zajistil letenku a povolení pro pobyt v Americe. Povedlo se a Jiří se letos v březnu přidal k šestnáctičlenné expedici, aby na divoké řece strávil na raftu jako gajda, tedy kormidelník, jednadvacet dobrodružných dní. Po nezbytných přípravách, logistickém zajištění dvou osobních a tří nákladních raftů, naložení materiálu a školení rangera expedice vyplula na cestu dlouhou zhruba 360 kilometrů. Řeka Colorado je pouze pro zkušené vodáky, její peřeje jsou zběsilé a nebezpečné. Podle Jůzla je tam obrovský průtok vody, až sedm set kubíků za vteřinu. „Každý den jsme v průměru najezdili přes dvacet kilometrů, na vodě jsme strávili zhruba šest hodin denně. Protože jsem měl ze všech nejvíce zkušeností, dělal jsem kormidelníka. Při jízdě nastaly i problémy a také jsem si, již jako poslední zaplaval,“ připomíná událost, při které mu šlo téměř o život. K málem osudové události došlo téměř na konci expedice, kdy už toho měli účastníci plné zuby, přestože vše nejtěžší již měli za sebou. Jeho raft vjížděl do levotočivé peřeje a bylo jí třeba v dostatečné rychlosti projet. V tu chvíli „háček“ nalevo v přední části raftu udělal chybu. „Háček na mě dozadu volal, že jeho kolega vedle něj si zapomněl zajistit víko od soudku na foťák a chtěl se peřeji vyhnout. Začal přitahovat, ale neměli jsme rychlost. Raft se sice stočil, ale silný proud nám nedovolil vyjet z peřeje a zanesl nás přímo do jejího chřtánu. Pravý předek „vystřelil“ kolmo k nebi, hned poté co jsme vlétli do těch největších vln a zadek šel ve válci prudce dolů a mě to vykoplo ven,“ popisuje nešťastnou chvíli vodák. Najednou se ocitl „v mlejnici“ pod vodou a ani nevěděl, zda se raft nepřevrátil. „Chyběl mi kyslík. Říkal jsem si: přece tady nezůstanu, na banální peřeji, to nemůže být konec. Pak jsem do něčeho narazil hlavou a ukázalo se, že to bylo dno raftu. V tu chvíli jsem věděl, že se plavidlo nepřevrátilo a začal jsem ručkovat. Vyfluslo mě to vedle pravého háčka, který ani nevěděl, že jsem je opustil. A to byla moje záchrana, neboť už to trvalo věčnost,“ usmívá se dnes Jůzl příhodě, při které mu tenkrát do smíchu nebylo. V průběhu cesty se jim také převrátil druhý osobák a jeden nákladní osmimetrový jeden a půl tun vážící raft s materiálem, který se jim ale naštěstí podařilo otočit. Jiří Jůzl připouští, že zdolání řeky Colorado je nejen fyzicky, ale i psychicky velmi náročné. „Když jsme ale dojeli do cíle, tekly mně slzy a byl jsem šťastný, že jsme tuto řeku úspěšně zdolali. Byl to můj splněný vodácký sen, můj životní zážitek,“ září štěstím Jůzl, který si ve volných chvílích expedice psal deník. Z něho letos na podzim vyjde kniha Z Trutnova na Colorado River doplněná fotografiemi, kterou má už skoro dopsanou. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: archiv Jiřího Jůzla