Domů

Maséřina je dřina aneb Proč si nevidomý neužívá invalidního důchodu

V trutnovské Pasáži, kde má masérskou místnost hned vedle kadeřnického salónu, mě vítá podáním ruky. „Dobrý den, pojďte dál,“ třese mi pravicí. Pro zdravého člověka jde o běžný rituál. Ani já sám si v tu chvíli neuvědomuji, že pro nevidomého je to zásadní okamžik. „Podání ruky je velmi důležité, můžu si tak udělat počáteční obrázek, koho mám vlastně před sebou. Je ale zvláštní, že hodně lidí, když ke mně přijdou poprvé, mi ruku nepodají, i když já podání ruky nabízím. Jako by se báli vyjádřit kontakt,“ vysvětluje muž, který vystudoval Evangelickou akademii v Náchodě, obor odborný pečovatel.Masérna je malá, účelně vybavená. Lehátko je blízko stěn a skříní, poličky nejsou přeplněné desítkami lahviček a doplňků. Je potřeba mít vše po ruce a přitom být v těsném kontaktu s člověkem na lehátku. V místnosti není moc světla. Není tam úplná tma, ale číst noviny by při tom šeru určitě nešlo.Napadá mě, jak si vlastně slepý „prohlédne“ pacienta. „Zeptám se ho, jaké má problémy. A nechám ho mluvit. Podle hlasu odhadnu, jestli je starší, nebo mladší. Když se položí na lehátko, prvními doteky zjišťuju, zda je větší či menší postavy. Třeba podle toho, jak má velká záda. Je to o zkušenostech,“ přiznává.Jasně, největší zkušeností je praxe. Takže se položím na lehátko, nechám se trochu namasírovat a u toho samozřejmě vyfotit. Redaktor v akci. Kdy už jsem tady… Ale jak se vlastně Láďa masérské techniky naučil, když je na vlastní oči neviděl? „Teorii z přednášek jsem si nahrál na diktafon a pak přepisoval do Braillova písma. Při praktické výuce mi učitelka řekla: Tady polož ruce, udělej špetičku a takhle to budeš dělat. Když jsem to dělal špatně, švihla mě přes prsty pravítkem. Byla holt trochu hrubšího zrna,“ směje se.Při praktických cvičeních studenti tvořili trojice tak, aby v ní byl vždy aspoň jeden zdravý. „Jeden ukazoval, druhý masíroval a třetí ležel. Krásně to fungovalo, při tom se nevidomému předvedlo, kam a jak má ruce položit a na jaké svaly se zaměřit. Byla to perfektní škola,“ chválí.Jakmile si lehnu na stůl, přichází chvíle ticha. Přemýšlím, čím začít konverzaci. Téma se ale nabízí samo. I když lidé vědí, že je Láďa nevidomý, mají ostych se s ním bavit. „Říkám, ať se nebojí mluvit o čemkoliv. Někteří jsou zaražení, nevědí, jak se chovat. Jako by čekali, že budu dávat najevo svoje problémy, a jsou překvapení, že se s nimi bavím normálně a jsem v pohodě,“ zdůrazňuje.Když se stane, že pacient dlouho mlčí, zkusí Láďa osvědčené fígle. „Začnu se zajímat o jeho problémy. Nevěřil byste, jak rychle lidi roztají. Začnou se normálně bavit a nakonec řeknou, že jim u vás bylo dobře, a cítíte i z tónu v hlasu, že odcházejí spokojení nebo uvolnění.“ Slovo si na chvíli bere Láďova sestra Martina. „Jde spíš o to, jak jsou odvážní. Někteří se na rovinu zeptají, co se ti stalo. Jiní ale odvahu nemají a pak se ptají všude okolo, třeba i mě. Vždycky jim říkám: Tak se zeptejte rovnou jeho!“ Masérovi s hendikepem takové otázky totiž nepříjemné nejsou. Odpovídá na ně denně. „Kdo mě pak pozná trochu víc, ví, že mi nevadí ani sranda. Je mi mnohem sympatičtější, když se šprýmuje a bavíme se naprosto přirozeně. Vtípky k tomu patří. Třeba když řeknu pacientovi: Tak já se na vás kouknu!“ Zpočátku měl ale nechuť přiznat, že ještě ke zrakové vadě má i zhoršený sluch. Snažil se za každou cenu další nedostatek zakrýt. „Kamarádka mě upozornila, že to je špatně. Lidé stejně poznají, že dobře neslyším. Musel jsem překonat sám sebe, chvíli mi to trvalo. Vyrovnat se sám se sebou, to je boj. Dnes už nemám problém požádat, jestli by člověk mohl větu zopakovat nebo mluvit zřetelněji.“ Platí, že slepý masér je lepší než zdravý? Není to mýtus? „Velký rozdíl v tom nevidím. Narazil jsem na zdravého maséra, od kterého jsem se mohl učit spoustu věcí. Spíš bych řekl, že se pozná, kdo tu práci dělá srdcem. A je jedno, jestli má, nebo nemá nějaký hendikep. Maséřina je totiž pořádná dřina. Když máte odmasírovat deset lidí za den, to pak pěkně bolí ruce a záda,“ říká Láďa. Moje odpočinková dvacetiminutovka pomalu končí. Nejradši bych usnul, jak mi bylo příjemně. „Usnutí při masáži? To je pro maséra nejlepší vizitka. Důkaz, že člověk se natolik odevzdal masérovi a bylo mu v jeho rukou tak dobře, že usnul. Měl jsem jednoho člověka, který mi usínal vždycky,“ přiznává Láďa. No jo, co když ale masírovaný neusne? Jak se pozná, jestli je spokojený? „Napoprvé se to většinou nepozná. Spíš to ukáže čas. Jestli zákazník přijde příště znova a co vám řekne. Když přijde podruhé, potřetí, tak se můžete domnívat, že je spokojený.“ Láďův příběh je o to pestřejší, že navzdory hendikepu začal v roce 2000 podnikat. „Spousta lidí mě přesvědčovala, že to budu mít jako soukromník jednodušší. Jenže já nevěděl, jestli to zvládnu. Nakonec se kolem mě nabalilo několik správných lidí, mám podporu v rodině, takže se mi daří celkem dobře,“ přiznává. Masíruje v Trutnově a Červeném Kostelci. Mezi městy cestuje autobusem. Chtěl jezdit vlakem, ale… „Po práci při cestování většinou usnu. V autobuse to není takový problém, když si na chvíli zdřímnu a proberu se, můžu se někoho zeptat, kde jsem, abych věděl kdy vystoupit. Ale ve vlaku už se mi stalo, že jsem byl v kupé úplně sám, nikdo nebyl při ruce. Ani průvodčí. Bylo to hodně nepříjemné.“ Už opouštím masérský stůl, oblékám se a odcházím. Namasírovaný, redakčním kolegou vyfotografovaný a spokojený. Spojil jsem práci s odpočinkem. Ještě než se rozloučím ve dveřích, napadá mě, jaké asi má Láďa životní cíle. „Rád bych si jednou vybudoval finanční nezávislost. Kdo by ale něco takového nechtěl, že? Rád bych cestoval, baví mě to. Rád jezdím na dovolenou po Evropě. Líbilo se mi mít vlastní byt, zatím jsme v podnájmu. A maséřinu dělat pro radost. Ne deset a víc lidí za den, ale třeba jen dva až tři,“ dodává Ladislav Kubeček. Loučíme se stejně jako při přivítání - podáním ruky. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek