Domů

Když sednu na kolo, je to radost, říká cykloturistický nadšenec Josef Tuček

Jak se proměnila cykloturistika za posledním necelých třicet let? Asi začalo jezdit daleko více lidí, než tomu bylo v minulosti. Objevilo se velké množství rekreačních jezdců a někdy jsou postrachem cyklostezek. Jezdí také hodně rodin s dětmi, to považuji za skvělé. To bude ta největší proměna. Kdy a proč jste založili Cykloklub Krakonoš? Kdo přišel s tím nápadem? Klub Krakonoš jsme dali dohromady 20. března roku 2006, je to tedy jedenáct let. S tímto nápadem jsme přišli já a kolega Pepa Wenke. I když patříme pod Klub českých turistů, vytvořili jsme takovou neformální společnost. Samozřejmě s naším klubem jezdí i nečlenové. Na kole jsme vyráželi už dříve, tak jsme si říkali, že bychom do toho mohli zapojit víc lidí. Pepa byl bývalý orientační běžec a znal se s lidmi z Vamberka, kde je dost velký oddíl těchto běžců, kteří začali jezdit na kole po republice už před dvaceti lety. Teď s nimi jezdíme společně. Jaké byly začátky cykloklubu? Krakonoš není jenom symbol hor, ale také zdejšího piva, proto jsme náš klub po něm pojmenovali. S nápady, kam jezdit, přicházel Pepa a já jsem to pak dával do nějaké grafické podoby. Kdo mohl, ten vyrazil. To byl začátek klubu. Po odchodu Pepy z Trutnova začala vymýšlet  a organizovat naše cesty za poznáním po celé České republice Alena Houserová. Co bylo vašim cílem? Nejen to, že budeme poznávat okolí, ale také i vzdálenější končiny. Také jsme se chtěli pobavit. V této době nic lepšího, než kamarádství být nemůže a na tom stavíme. Kolik lidí se za těch jedenáct let v klubu vystřídalo a kolik vás je nyní? Na to je těžké odpovědět. Někdo jednou přijde a pak už víckrát ne. Další zůstane a jezdí dál, jiní se zúčastňují nepravidelně. Jsme ale otevření. Na výlety nás ze začátku jezdilo až pětadvacet, teď je to méně. Množství lidí se mění podle toho, jaká je trasa, počasí a zda lidé mají čas. Jste součástí Klubu českých turistů. Chodíte někdy pěšky nebo nedáte dopustit na kolo? Chodil jsem hodně pěšky. Krkonoše mám po turistických stezkách prošlapané. Do padesáti let jsem byl velký kuřák, potom jsem přestal, a to bylo dobře. Začal jsem chodit po horách hlavně sám, měl jsem z toho větší požitek. Kolo je pro mě ale větší tahák, vidím toho za ten den více, než kdybych chodil pěšky.    Kde jsou cíle vašich výletů? Kam rádi jezdíte? Když připravujeme nějakou akci, tak upozorníme na místa, která jsou pěkná. Jezdíme nejen po okolí. Nechali jsme se například vyvézt cyklobusem do Harrachova a pak jsme na kolech jeli na polskou stranu Jizerských hor do Górzystówa. Jezdíme rádi na Kuks, potom třeba do Ratibořic. Ve třech jsme také absolvovali na etapy Labskou stezku od pramene až do Hamburku. Předloni jsme jeli Odru – Nisu z Hrádku nad Nisou až k Baltu. Loni jsme jeli podél Váhu z Žiliny do Komárna, to byla úžasná cesta. Máme doprovodný vůz a spíme ve stanech.  S kamarády také jezdíme na jižní Moravu po vinných stezkách. Je to tam moc hezké. Kolik kilometrů ročně najezdíte? Ročně najezdím zhruba čtyři tisíce kilometrů. Statistiku si vedu od začátku. Zajímají vás kilometry nebo spíše prostředí, ve kterém se na kole pohybujete? Preferuji prostředí, ve kterém se pohybuji. Máme dobrou partu, která nic nezkazí. Když někam večer utahaní dojedeme, stejně se vždycky dobře pobavíme. Je síť cyklostezek na Trutnovsku dostatečná? Jsou cyklostezky a cyklotrasy. Jejich budování považuji za dobrou cestu. Je to podstatně bezpečnější a pohodlnější, protože jsou většinou asfaltové. Dobrým příkladem je Labská cyklostezka z Kuksu do Hradce Králové. Máte srovnání s těmi zahraničními? S vambereckou partou jsme byli sedmnáct dní v Lotyšsku, Litvě, Estonsku a Švédsku. Jsou tam krásné a bezpečné cyklostezky. Jsou podle mě bezpečnější než ty naše. Perfektní je to ve Vídni i v celém Rakousku. Samozřejmě nejezdíte jen v přírodě a po cyklostezkách, ale i po normálních silnicích. Jak na cyklisty reagují čeští řidiči? Začíná se to zlepšovat, více nás respektují, než tomu bylo v minulosti. Někteří ale neustále vytrubují cyklisty a jsou bezohlední. S tím se ale těžko dá něco dělat. Celkově ale už jsou řidiči dost civilizovaní. Setkal jste se s tím, že by vás zastavili policisté a dali vám dýchnout, zda jste nepil. Jak vnímáte jízdu na kole, zastávku u restaurace a třeba pivo? S tím jsem se skutečně setkal. Když jsem jel jednou z Vlčic na Hrádeček, policisté mě zastavili a dostal jsem fouknout. Když jedu sám, dám si pivo až v cíli. Když ale jedeme s partou, tak si jedno malé dám. Dělá to skoro každý cyklista. Kontrolovat cyklisty, jestli pili, se mně zdá trochu přehnané.   Co jste zažili zajímavého nebo nevšedního při vašich cyklotoulkách? Pro nás je zajímavé skoro všechno, co vidíme. Když jsme jeli loni na Slovensko na Váh, vezli jsme s sebou soudky s pivem Krakonoš. Když jsme dorazili večer do kempu, hoši ho neuměli narazit. To byl trapas. Nakonec jsme na to naštěstí jako správní Češi přišli. Na jakých bicyklech jezdíte? Většinou používáme trekingová kola. Já jezdím na kole Apache a nedám na něj dopustit. Občas osedlám i elektrokolo. Myslím, že je fajn takový ten boom elektrokol, protože se do cyklistiky zapojí i starší lidé, a to je myslím dobře. Zajímá vás stále, co je nového v cykloturistice? Určitě to sleduji. Hledám tam náměty k poznání, trasy a podobně. Na jaké cykloturistické momenty v životě vzpomínáte nejraději? Na trasy a místa, které jsme na kolech absolvovali. Bylo mně dobře všude, ale moc se mi líbilo Rakousko a Benelux. Tamní lidé jsou k cyklistům opravdu velmi vstřícní. Jsou fakt v pohodě. Na jaké naopak vzpomínáte nerad? Nerad vzpomínám na to, když jsem píchnul. Například jsme byli na Baltu a Pepa Wenke tam píchnul asi patnáctkrát. Na Váhu kolegyně píchla pětkrát za sebou. To je fakt smůla. Je pro vás kolo vášeň a droga? Dá se to tak říct. Když sednu na kolo, je to radost. JOSEF TUČEK narozen 29. ledna 1946 v Jilemnici vystudoval Střední průmyslovou školu textilní celý život pracoval v textilním průmyslu má syna a dceru jeho koníčky jsou cykloturistika, fotografování, příroda je členem Klubu českých turistů a Cykloklubu Krakonošžije v Trutnově Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.czFoto: archiv Josefa Tučka