Domů

Jak to měla Lída Baarová chápat, když to nechápali diplomaté, ptá se novinář Motl

Nejen o největší hvězdě českého filmu pak promluvil v rozhovoru pro Trutnovinky.Dokážete spočítat, pokolikáté už vyprávíte o Lídě Baarové?Ne. Je toho hodně, zejména v této době. Lída Baarová je fenomén, který bude vzrušovat i příští generace. Záležitosti, které se týkají jejího života, mají dobový přesah. Je to otázka moci, lásky, strachu, určité touhy, takže Lída Baarová je nadčasová. Přednášek mám hodně. Napsal jsem o Lídě Baarové dvě knihy, natočil o ní čtyři televizní dokumenty a jeden rozhlasový. Neustále někam jezdím nebo promítám. Pravda také je, že někteří lidé si uvědomují, že jsem dnes asi jediný novinář, publicista nebo filmař, který ji dobře znal. Já za ní nebyl jen jednou. Jezdil jsem za ní od roku 1990 až do její smrti. Jestli se to tak dá říci, tak jsme se velmi důvěrně poznali. Problém je ale jeden, což stále opakuju: Přijel jsem za ní jako novinář, jenže problém přerostl a dnes už tedy nejsem objektivní. Měl jsem paní Báru rád i s chybami, které v ní byly. Spjatost s jejím osudem je velká. Jak byste vůbec charakterizoval osud Lídy Baarové?Byla to žena, kterou zničila nejen její krása, ale také její spoluobčané. Ona se ve svých dvaceti letech stala hvězdou německé filmové společnosti Ufa, což byl vlastně evropský Hollywood. To se nikomu nepovedlo, takže vzbudila závist. Protože byl rok 1935, o film se zajímali nacističtí pohlaváři, tak se o ní začal zajímat Joseph Goebbels. Dnes hodně publicistů píše, že už musela v roce 1935 vědět, kdo byl Goebbels a kdo byl Hitler. Vždycky se tomu trpce posměju a vybavím si u toho citát z Talmudu, velmi moudré knihy: Nikdy nesuď člověka za jeho činy, pokud jsi nebyl na jeho místě! My dnes máme tendenci hodnotit tu dobu podle toho, co nyní víme. Svým studentům ale říkám, aby se naučili hodnotit dobu tak, že pomocí vnímavosti a empatie se pokusí na tu dobu podívat tehdejšíma očima. Takže v roce 1935 nemohla Lída Baarová vědět, co byl Hitler zač?V červenci 1938 prezident Roosevelt, který si jako jeden z prvních uvědomil, co hrozí Židům, svolal do Ženevy konferenci. Sešli se delegáti z třiceti dvou zemí a měli se dohodnout, kolik si která země vezme Židů. Hitler totiž původně nechtěl Židy zabíjet. Chtěl, ať se vystěhují, ať si je ostatní státy vezmou. Konference dopadla totálním fiaskem. Napsal jsem o tom knihu a natočil film. Co přesně se stalo?Vezměte si, že byl červenec 1938 a v Ženevě vystoupili delegáti. Podle zápisu mluvili následovně: Třeba norský delegát pronesl, že hlasy o tom, že Židům hrozí od Hitlera zničení, že to jsou pohádky. Jediný delegát tmavé pleti z Haiti, který tam byl, vystoupil a řekl, že pan Hitler je slušný člověk a nemá cenu ho dráždit. Britové byli proti záchraně Židů v té době. Jak to tedy měla pochopit mladá herečka, když to nepochopili v osmatřicátém ani diplomati. Neříkám ale, že všichni. Byli třeba diplomaté z Argentiny či Bolívie, kteří to pochopili a snažili se kvóty získat pro židovské uprchlíky. V roce 1935 byl Hitler přijímaný diplomaty a politiky, protože to ještě nebyl válečný zločinec. Goebbels ještě nebyl tím, kdo v roce 1943 vyhlašuje totální válku. To je prostě jeden z mýtů. Co další mýtus?Někteří tvrdí, že Lída Baarová byla hloupá. Víte, když jsem k ní přijel poprvé v roce 1990, tak nikdy nezapomenu na její knihovnu. To je taková moje úchylka, že si vždycky všímám, jakou mají lidé knihovnu. Ona tam měla české básníky, ale ona je znala. Také Seiferta znala. Hodně věcí věděla, byla sečtělá. Hloupá rozhodně nebyla. Naivní možná ano, ale kdo ve dvaceti není. Jistě, měla spoustu negativních vlastností, byla sebestředná a velmi zahleděná do sebe. Já s ní chodil do kavárny Mozart v Salzburku a ona mi tam řekla: všichni na mě koukají. Nikdo se na ní ale nekoukal, nikdo už tu starou dámu neznal. Tohle v ní bylo. Ona žila v obrovském traumatu. Stále se zdůrazňuje, to je TA od Goebbelse...To mě velmi mrzí. Goebbels byl dejme tomu rok a půl jejího života. Ale o tom, že to byla jediná česká herečka, která se po válce prosadila v zahraničním filmu a stala se hvězdou, o tom se nepíše. Že natočila šest filmů v Itálii, pět filmů ve Španělsku, že měla dokonalé jazykové schopnosti mluvit bez přízvuku, že hrála pod Federicem Fellinim, to dnes nikoho nezajímá a to je mi líto. Viděl jsem filmy, které točil v zahraniční třeba Jan Tříska nebo Jan Voskovec. Smekám před nimi, mám k nim velkou úctu, ale nebyli hvězdami. Ona hvězdou byla. Dnes se o Lídě Baarové hodně mluví kvůli filmům Filipa Renče a dokumentu Heleny Třeštíkové. Mají takové filmy lidem co dát, když je točí současní filmaři, jak vy říkáte, dnešníma očima?Když máte takový příběh, tak se zfilmování přímo nabízí. Podobně jako bitva u Stalingradu nebo vylodění v Normandii. Vždycky je to otázka přístupu. Ideální je, když scénárista má v sobě takovou vnímavost, tolik empatie a tak hodně o té době ví, že udělá věrohodný film. Takové filmy existují. Pak jsou filmy, o kterých autoři předem řeknou, že je to nadsázka či autorská licence, jenže já mám podezření, že to mají jako berličku, protože nenastudovali o té době tolik, kolik by měli. To ale nechci říct o těchto dvou filmech, protože jsem je neviděl. Vím, že paní Třeštíková za Lídou Bárovou zajela, něco tam natočila, ale neviděl jsem to, takže nemůžu hodnotit, nebylo by to ode mne korektní. Pan Hubač napsal scénář (pro Renčův film), který jsem četl, ale brali to jako autorskou licenci. Podle mě má cenu filmy točit, je ale otázka, jak se natočí. Běžní občané nemají šanci studovat historické dokumenty. Zajdou do kina na film o Lídě Baarové a domů si odnesou z filmu nějaký pocit…… no, to je právě o zodpovědnosti autora. Nejsem sice filmový scénárista, ale ve svých dokumentech se vždycky snažím, aby vše byla pravda a bylo to co nejvíce věrohodné. Troufnu si říct, že film Sláva a prokletí Lídy Baarové, který tady promítám, je pravda. Skutečně jsem hlídal, aby to bylo naprosto autentické. Kromě toho, že Lída Baarová na konci života, když si dala dvě skleničky alkoholu, tak mluvila jinak, tak je můj film zajímavý tím, že jsem tam jako konfrontaci dal lidi, kteří už vám dnes nic neřeknou. Mluví v něm Svatopluk Beneš, Otakar Vávra, Zita Kabátová či nevlastní maminka Lídy Baarové Marcela Babková. Myslím, že film je cenný i tím, že můžu konfrontovat druhou stranu. Jak na tom Lída Baarová v posledních letech byla?Dobrá byla do roku 1994. Pak to s ní psychicky šlo z kopce. Uvědomil jsem si, jak musela být mentálně hrozně silná, když tohle všechno vydržela a dokázala po válce ještě nastartovat kariéru. Když stárla, jednou mi řekla: když jste mladý, tak tu sílu máte. Jak stárnete, tak už té sílu tolik nemáte. A mně je čím dál hůř psychicky, tak to řeším alkoholem. Kdyby vám bylo tak špatně jako mně, tak byste pil alkohol taky, řekla mi. Když to s ní začalo jít z kopce, sama mi začala říkat o dokumentech, které a kde jsou. Ne v Čechách, ale v archivech v Německu, ve Velké Británii zejména, a ona mě vyzvala, abych je prostudoval. Když jsem se zeptal, proč to dělá, odpověděla mi: Vy už jednou budete vědět, co s tím udělat. Ale prosím o jedno, udělejte to až po mé smrti. Já ji poslechl. První dokument i knížka vyšly až v roce 2001. Zdůraznil jste zahraniční archivy. Proč?Hodně badatelů dnes říká, že procházejí dokumenty. Ale oni procházejí pouze dokumenty v Česku. A to je hrozně málo. To jsou výslechové protokoly z roku 1945 a 1946, nejsou úplně věrohodné. Vezměte si, pod jakým tlakem byla. Já našel v jejím životě věci, intimní věci, které jsou tak kruté, že je nezveřejním nikdy. Půjdou se mnou do hrobu. Mám obavy, když čtu dnešní noviny, že by se v tom lidé začali pitvat až nechutně. Nemáme právo nahlédnout do intimního soukromí. Někteří kolegové mě vyčetli, že nezveřejněním oněch věcí jsem dal prostor ke spekulacím. Řeknu to na rovinu: Přes všechny chyby jsem měl Lídu Baarovou rád. Všichni máme chyby. Co byste si přál?Kdyby ještě vznikl jeden film, který by ukazoval třeba i její kariéru. Není to nic tajného, můžu vám to říct. Mám část jejího dědictví, alba, která mi odkázala, včetně některých dopisů. Ona si tehdy platila výstřižkovou službu, která hercům tehdy vystřihovala z novin vše, co o nich vyšlo. Musel jsem se nedávno smát, když jeden kritik uvedl, že neuměla hrát. Oni totiž vycházejí z toho, že se tady neustále dokola pouštějí filmy jako Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (z roku 1932) nebo Madla z cihelny (1933), kdy jí bylo sedmnáct, kdy ještě nebyla vyhraná. Vůbec u nás neuvidíte filmy, kde je dobrá. Nevím proč. Třeba Lidé na kře (1937) nebo skvělé Panenství (1937), kvůli kterému ji vyzvali, aby šla do Hollywoodu. Z výstřižků ale vím, že existují vynikající kritiky, třeba jak hrála divadlo v Rakousku a Německu. Byl bych hrozně rád, kdyby jednou vyšel třeba i dokument, který by se zabýval její poválečnou kariérou jako herečky. To ji dlužíme. Stále to bude TA od Goebbelse a to mě trápí. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.cz