Domů

Hrdinové mezi námi, dobrovolně bojovali za Československo

Pavel Švec (dnes jednadevadesátiletý plukovník ve výslužbě) se v roce 1944 za Slovenského národního povstání přidal k povstalcům a poté bojoval jako palubní střelec bitevního letadla Iljušin II-2 u 3. československého bitevního pluku, který byl součástí 1. československé smíšené letecké divize v Sovětském svazu. Mimo jiné se účastnil závěrečných bojů války v rámci tzv. Ostravské operace.„Narukoval jsem do školy leteckého dorostu, ale protože jsme se nestihli docvičit, a nemohli tím pádem na frontu, tak nás nejdřív poslali do bojů na zemi. Měli jsme za sebou velmi tvrdý výcvik, říkali nám Modří ďáblové,“ říká o povstání.Drsná a nečekaná přepadení byla podle něj na denním pořádku. Jako například když byli nasazeni u dnešního městečka Švermovo, kde ho poslali ještě s dalšími deseti kamarády na průzkum. „Najednou po nás Němci začali střílet, pálili ze stromů. Honem jsme naskákali do jámy a teprve, když jsme se rozkoukali, tak jsme si vzali každý jednoho na mušku. Začali jsme střílet a oni pak padali dolů jak hrušky,“ vzpomíná.Těžké chvilky zažil rovněž po přesunu k Handlové, kde čelili opakovaným náletům. „Když na nás německé štuky útočily, když to na nás doslova sypali, to bylo strašné…“Ve vojenském prostředí zažil i chvilky humorné. Třeba když měl za úkol vyložit náklad bagáže a zbraní z letadla. Byl zalezlý uvnitř a věci vyndával ven. „Najednou přiběhl kapitán, zaklapl víko a já zůstal uvnitř. Letadlo se vzneslo, pak vím, že po nás pálili. Teprve po chvilce přišel do zadní části letadla palubní mechanik, a divil se, že jsem tam,“ říká Švec.Ve vzduchu pak působil jako zadní palubní střelec. Zády k pilotovi hlídal coby obsluha kulometu ráže 12,7 milimetru nálety nepřátelských stíhaček. „Byli jsme dost na ráně, protože každý stíhač napadá letadlo zezadu. Navíc, když můj pilot útočil na nějaký cíl, tak se letadlo sklonilo k zemi, takže já měl nohy nahoře, rozhodně nic příjemného. Když navíc kolem vás ještě vybuchovaly šrapnely, rozhodně to nebylo nic hezkého. Ale stejné to bylo při povstání na zemi. Když vám jako devatenáctiletému mladíkovi hvízdne kulka kolem hlavy… Ale člověk se časem otrká,“ vzpomíná.Často ani nevěděl, na koho a kde přesně bude útočit. Stejně jako řada dalších vojáků. Přehled měli jen velitelé. „Přišel prostě rozkaz, že za dvě hodiny bude start, víc jsme toho nevěděli. My tam byli od toho, abychom šli a bojovali.“Konec války ho zastihl v Polsku, kousek od našich hranic, právě když mělo šest letadel vzlétnout do další akce. „Už jsme byli na startu a najednou koukáme, že všichni na letišti začali házet čepice do vzduchu a jásali, v rádiu právě oznámili, že je konec války. Byl to nejhezčí okamžik z celé války, z radosti jsme vystříleli všechny kanóny,“ tvrdí Pavel Švec.Dodnes se mu ale vybavují ve vzpomínkách padlí kamarádi. Vždyť například při obsazování Košic a Prešova zahynulo dvacet tisíc našich lidí. „Vidím hlavně mrtvé kamarády, které jsme táhli na saních. Je to strašné, když s někým kamarádíte a bojujete, a pak ho najednou vezete na saních.“ Nikdy nezapomene ani na německá zvěrstva, která se za války odehrávala. „Dodnes se ptám, co to bylo za lidi. Třeba sestřelené piloty zahrabali Němci do hnoje a nechali je tam až do konce války. Jednoho našeho vojáka přibili na vrata a doslova ho ukřižovali. Zločiny se odehrávaly i tady u nás, třeba když vydloubli oči zaživa jednomu člověku z Úpice jen proto, že si všiml hlučné skupinky mladých Němců,“ dodává Pavel Švec, který dnes žije v Malých Svatoňovicích.Josef Svoboda (dnes devětaosmdesátiletý podplukovník ve výslužbě) se zapojil do východních bojů po osvobození Dukelského průsmyku. K 1. československému armádnímu sboru nastoupil v listopadu 1944 ve slovenském městě Humenné. V osmnácti a půl letech byl nejmladším z roty. Za sebou měl jen čtrnáctidenní výcvik a hned byl nasazen do bojů.Asi pět týdnů trvajících náročných bojů u Liptovského Mikuláše se zúčastnil jako obsluha minometu (ráže 82 milimetrů). „Nedařilo se odtamtud Němce dostat, urputně se bránili, byli totiž dobře opevněni v tamních bunkrech na kopcích. Naše pěchota utrpěla obrovské ztráty, padlo tam 1375 našich a přes 4 tisíce sovětských vojáků,“ vzpomíná.Do bojů se přihlásil dobrovolně. Nečekal ale, že je válka tak drsná. Sloužil u minometné roty, která zpravidla působí čtyři sta metrů za pěchotou. „Jednou mě poslali pro střelivo. Když jsem se za pár minut vrátil, tři zbývající kluky z obsluhy našeho minometu jsem našel na místě mrtvé,“ říká Svoboda. Kousek od nich totiž padla minometná střela nepřítele. „Když jsme pak měnili v noci jeden z praporů, tak sanitáři vedle nás nesli 26 mrtvých. Úplně jsem se klepal strachy a zimou, že skončím stejně. Často jsem myslel na život a na smrt, jako asi každý na frontě,“ přiznává.Veteráni Josef Svoboda a Eduard Zirnzák při pietním aktu k výročí uončení války na trutnovském hřbitově.Ani takové prožitky ale jeho psychiku neoslabily. Naopak. „Spíše mě to časem zocelilo. Stejně jsem čekal smrt, jako každý na frontě. Naštěstí jsem přežil.“ Válka mu přinesla také jeden z mála šťastných okamžiků - setkání s bratrem, který do armády nastoupil mnohem dřív a kráčel na Prahu z Buzuluku s legendárním generálem Ludvíkem Svobodou. „Potkali jsme se na frontě. Ptal se, co tam dělám. Bylo to opravdu šťastné setkání,“ říká Josef Svoboda.Naopak mnohem smutnější byl příběh kamaráda ze slovenského Liptovského Mikuláše. „Těšil se, až armáda osvobodí jeho město a že se znovu uvidí s rodiči. Padl osm kilometrů od domova.“Válku začal trutnovský veterán v roce 1944 coby obyčejný vojín, na jejím konci byl četařem. Němci už byli dlouhodobě na ústupu, kdy válka skončí si ale netroufl nikdo odhadnout. „Možná ti nahoře něco věděli, ale my dole ne. Navíc se strašilo, že Němci budou mít atomovou bombu,“ upozorňuje Svoboda.8. a 9. květen ho zastihl v Olomouci. „Samozřejmě se mohutně slavilo, radost byla obrovská.“ Pak se dostal až do Prahy, kde viděl počátkem září 1945 na vlastní oči poslední veřejnou popravu - oběšení nacistického náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera. „On nechal popravit mnoho českých studentů, zahynula kvůli němu i spousta dalších lidí. Trest smrti si zasloužil. Docela jsem mu to přál, jako další tisíce diváků.“Válka tím pro Svobodu ještě úplně neskončila. Armáda ho poslala na Slovensko bojovat proti banderovcům, obzvláště krutým a velmi dobře vycvičeným vojákům.Trutnovský občan Eduard Zirnzák (dnes šestaosmdesátiletý podplukovník ve výslužbě) od roku 1944 bojoval na východní frontě v řadách 1. československé tankové brigády (konkrétně u 2. praporu). Zprvu jako ochrana tanku, později jako tankista - spodní střelec.Způsob, jakým se dostal do armády, je dnešním pohledem velmi neobvyklý. Přihlásil se dobrovolně, přestože mu bylo teprve šestnáct let a tři měsíce. O svém věku úmyslně lhal, protože chtěl bojovat proti nacistům. „Bylo to tak trochu spontánní rozhodnutí, ale republika si to zaslouží. Vím, že ne všichni s tím souhlasí, ale já měl od malička k republice vztah, navíc jsme si jako děti odmalička hráli na vojáky, lákalo mě to,“ přiznává. Jeho přesun do armády byl tak rychlý a nečekaný, že se o něm nedozvěděli ani rodiče. Až po válce, když se zdravý vrátil domů, jim vysvětlil, co přesně udělal a jakým způsobem bojoval. „Přijela vojenská kolona nabírající dobrovolníky. S nadšením jsme se přihlásili, připadali jsme si jako hrdinové. Když se nás pak ptali na ročník narození, kamaráda nevzali, protože řekl 1928. Tak já oznámil ročník 1926.“ Jako mladík se ale musel rychle naučit zodpovědnosti, aby válku přežil.Poprvé do válečné vřavy zasáhl na východním Slovensku. Nejprve jako pěší doprovod tanku. Intenzita střelby ho nemile překvapila. „Boje byly kruté, ale zvykli jsme si docela brzy. Ti starší a zkušenější nad námi v prvních dnech tak trochu drželi ochrannou ruku. Když nás Němci ostřelovali, snažili se nás nacpat do tanku,“ říká. Později přešel na pozici nabíječe a pak střelce. I s tankem zažil nepříjemné chvilky. „Třeba když Němci dvakrát trefili tankový pás. To bylo hodně nepříjemné,“ vzpomíná.Jako samostatná tanková brigáda byli neustále přesouváni z jednoho bojiště na druhé. Nikdy ale nevěděli, zda jsou proti nepříteli ve výhodě či početní přesile, nebo zda je čeká těžký boj s dobře bránícími Němci. „Poslali nás tam, kde bylo potřeba. Takže jsme z východního Slovenska táhli nejprve do Polska, jednu z posledních bitev jsme měli při osvobození Ostravska. Bylo to hodně náročné. Například v bojích kolem Opavy padlo nejvíce československých vojáků, něco přes tři tisíce. To číslo jsme se ale dozvěděli až po čase,“ říká.Mnohem příjemnější pocity zažil, když válka skončila. „Bylo to moc fajn, konečně jsem se pořádně vyspali, protože předtím jsme se často přesouvali a přesuny se dělaly převážně v noci. Napojili jsme se na zásobování naší brigády, abychom měli co jíst, aby naše jednotka byla dobře zásobená. Zaplať pánbůh jsme nehladověli. Lidé nám pomáhali,“ dodává.Příběh dnes devětaosmdesátiletého Wernera Baiera ze Žacléře je zajímavý tím, že byl za druhé světové války v obou armádách. Jako Němec byl nejprve v roce 1943 povolán do wehrmachtu na východní frontu do Ruska. Jenže už předtím pomáhal českému odboji, i v německé armádě pokračoval v podvratné činnosti. Za trest byl poslán k oddílu na likvidaci min. V roce 1944 zběhl a vstoupil do armády generála Svobody na východní frontě. Jako motorizovaná spojka se mimo jiné zúčastnil karpatsko-dukelské operace. S armádou dokonce došel v květnových dnech až do Prahy. Po válce se ale ze Žacléře odstěhoval do tehdy východního Německa, dnes žije v Coswigu u Drážďan.Třiadevadesátiletý plukovník ve výslužbě Jan Plovajko v osmnácti utekl z rodné Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Věřil, že právě tam se vytvoří armáda, která osvobodí republiku rozbitou hitlerovským Německem. Jenže Rusové ho neprávem podezírali a obvinili ze špionáže. A poslali do gulagu za polární kruh. Po třech letech těžkých prací ho od smrti vyčerpáním zachránilo, že byl vybrán do nově se tvořící československé armády. S ní nakonec došel z Buzuluku až do Prahy. Několikrát přitom zažil strach i euforii. „Strach má ve válce každý. Kdo tvrdí, že ne, tak kecá. Když postupujete s velkou armádou, s obrovskou masou, jste v euforii, strach si nepřipouštíte. Když po nečekaném útoku nepřítele vidíte naopak zmatek ve vlastních řadách, přepadne vás nejistota a strach. Ale nebyl to strach o život. Spíš z toho, aby se ze mě nestal mrzák,“ přiznává.Kdo chtěl podle něj přežít a přitom udržet vojenskou taktiku, musel zachovat chladnou hlavu. „Nesmělo se něco provádět bezmyšlenkovitě, ale naopak logicky uvažovat. A když už toto vše nedopadlo, tak člověk musel mít i štěstí,“ říká. Za války se mu vyhnula těžká nebo smrtelná zranění. Na rozdíl od mnoha jeho kamarádů, kteří až do vlasti s armádou nedošli.„Jednou do našich řad nečekaně vletěl dělostřelecký granát. Na poslední chvíli jsem sebou praštil do potoka, nic se mi nestalo. Ale ti, co byli ode mě jen pár metrů, to schytali. Bylo mezi nimi jedenáct zraněných.“ Sám byl zraněn několikrát.Nejlépe mu bylo, když osvobozoval česká městečka a civilisté s nadšením vítali československé vojáky. Skutečnou radost ale zažil až na konci války. „Bylo to při oznámení, že válka skončila. To se nedá popsat,“ říká. Dnes žije Jan Plovajko v Trutnově. Je držitelem čestného občanství města Trutnova a Řádu Bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.Dnes pětadevadesátiletý Karel Hošek neválčil na frontě, ale zapojil se do domácího odboje. Patří k posledním žijícím pamětníkům tragických událostí roku 1939. Jako student se zúčastnil 28. října brutálně potlačené protinacistické demonstrace v Praze, při které byl smrtelně zraněn student Jan Opletal. Pohřeb, kterého se Hošek zúčastnil, se změnil v rozsáhlou protinacistickou demonstraci. „Po ní Němci zavřeli všechny české vysoké školy. A protože jsem předtím zažil i mobilizaci a první úprk Čechů ze zabraných Sudet, byl jsem nespokojený s nesvobodou, obsazením a brutalitou Německa. Proto jsem začal hledat způsob, jak účinně bojovat s nacistickým režimem,“ vysvětluje.Nespokojenost s okupací ho na jaře 1942 přivedla k lidem, kteří byli stejně jako on rozhodnutí poprat se s Němci vlastním, nevojenským způsobem. Se zbraní v ruce to nešlo, protože když Němci obsadili Československo, museli místní všechny zbraně odevzdat. Jinak riskovali život. „Našel jsem v sousední vesnici Václava Rybáčka, který byl zapojený do odboje. Nejprve jsme chtěli společně provádět sabotáže a vykolejování vlaků, ale vzhledem k tomu, že jsme oba nebyli vojáci, ale laici, tak se od toho upustilo. Hlavně jsme tedy pomáhali lidem, kteří byli zatčeni a perzekvováni, podporovali jsme materiálně a peněžitě,“ říká.Odboj měl přísná pravidla. Kvůli utajení se například neznali všichni členové. „Znal jsem jen nejbližšího spolupracovníka, jinak nikoho. Až později jsem zjistil, že organizace sahala ze Zbirožska až do Plzně do škodovky. Měla asi osm set lidí, ale válku přežilo jen šedesát,“ zdůrazňuje Hošek.Být v odboji byla podle něj velká zodpovědnost. Nic se nesmělo brát na lehkou váhu, podcenění by mohlo znamenat ohrožení nejen samotného člena odboje, ale i jeho rodiny, nebo dokonce celé vesnice. „Když jste například někoho doporučil, tak jste za něj ručil, že to není diverzant, který by nahlásil další,“ říká. Tlak od Němců na civilní obyvatelstvo byl přitom drastický. Stačila maličkost a člověk mohl skončit mezi miliony mrtvých. „Například koho přistihli, že nemá u rozhlasového přijímače vykuchané krátké vlny, okamžitě šel do koncentráku. To znamenalo jistou smrt,“ vzpomíná Hošek. Přesto v odboji rozhlas poslouchali, i když byli o některých věcech informováni cizinou. Během války ho často přepadly myšlenky na útěk, ale láska k vlasti a stesk po domově by Hoška ubíjel. Proto zůstal i v časech zlých. „Přemýšlel jsem často, zda je lepší bojovat sám a riskovat vlastní život, nebo riskovat nejen svůj život, ale celé rodiny, celé vesnice nebo dokonce i několika vesnic. Obojí je pekelně těžká, svízelná situace. Obě varianty jsou rovnocenné,“ dodává Karel Hošek, který žije v současné době v Trutnově. Pavel Cajthaml s přispěním Ondřeje Vašatypavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek a archiv