Domů

Graffiti je droga, ale do pátého patra po hromosvodu už nelezu

Pochází z Nitry, ale žije v Brně, kde pracuje jako operátor CNC. „Možná už dlouho ne. Propouštějí, tak třeba půjdeme,“ prohodí s úsměvem třiatřicetiletý slovenský pohodář. S malováním začal v patnácti a byl prý totální antitalent, že nedokázal nakreslit ani domeček. Postupně se však vypracoval. Tvrdí, že malovat se naučí každý. „Jen se tomu musíš věnovat,“ vzpomíná, jak si pořád čmáral. Doma, ve škole, někdy i dvanáct hodin denně. Moment, kdy se poprvé setkal s graffiti, mu v paměti neutkvěl, ovšem začínal jako každý v této sféře. Jako mladý chuligán. Ten, který ničí cizí majetek. Domy, mosty, popelnice, vlaky… Ale pak ho to přestalo bavit a navíc byl dopaden policajty. Stalo se to ještě v Nitře. „Vyšetřovali nás dva roky,“ prozrazuje, že strážci zákona dlouho nevěděli, kdo on a jeho kámoši jsou. „Ale pak to nějak zjistili, dostal jsem předvolání na policii a tam už měli asi deseticentimetrový spis,“ usmívá se. Nezapíral. Přiznal se. Brali to jako polehčující okolnost a vyklouzl bez trestu. Jen si většinu svých děl musel přemalovat nazpátek. A pak si teda řekl: Dobře, už budu dělat jen legály. Díky tomu se objevil i na akci v Trutnově. „Skoro pořád se něčeho účastním,“ vykládá, že kvůli graffiti autem „nalítá“ za rok tisíce kilometrů. Z Brna jezdí často sprejovat do Bratislavy. O Graff Jamu na Nivách se dozvěděl z Facebooku. „Začal jsem ve dvanáct a asi ve čtyři jsem měl hotovo,“ prozrazuje, kolik času mu zabralo stvoření mužské tváře. Ta je vypiplaná do těch nejmenších detailů a jako u většiny svých nápadů čerpal inspiraci z internetu. Tento styl graffiti, kdy se vytvoří kresba postavy či obličeje, se nazývá charakter. „U všech charakterů jsou důležité proporce. Hlavně, aby se tvářil tak, jak má, aby například neměl křivé oči. I ty brýle jsem opravoval, protože to nejdřív nebylo symetrické. Dost jsem si tam hrál s jednou dioptrií,“ říká pouliční umělec ke své práci na obrazu. S výsledkem je spokojený. A žasne i veřejnost. Až je trochu škoda, že za nějaký čas překryje jeho dílo na trutnovském legalu graffiti jiného sprejera. „Někdy se stane, že mi to přetřou už druhý den, ale to mi nevadí. Mám fotky a dělám to kvůli tomu, že mě to baví,“ konstatuje MilkOne a v mobilu mi ukazuje svou pestrou produkci streetartových kousků. Něco jsou ilegaly, něco legaly a třeba reklama na kofolu na vodním kontejneru byla zakázka. „To je dobrý, když se ti takhle někdo ozve, abys něco udělal.“ „Hodím si tady jen trow up a za pět minut se můžeme bavit,“ byla odpověď slovenského writera, když jsem za ním na Nivách přišel se žádostí o rozhovor. A skutečně, za pět minut měl na fólii hotovo! Jeho největší věc vznikla ve Vídni - rozměry 27 x 3,5 metru. „Bylo to takové klidné místo, takže jsme to tam ve dvou s kamarádem dělali normálně přes den,“ vypravuje chlapík, který v minulosti jednou svůj rukopis zanechal i na metru. To je v pomyslném žebříčku sprejerů hodně „ceněná“ záležitost. „V Bratislavě je například skupina kluků Show Must Go On, kteří jsou uznávaní po celém světě. Naposledy se předvedli v Panamě, kde metro ještě nebylo ani otevřené a už ho pomalovali. A v Japonsku taky, ale tam je chytli,“ pokračuje v povídání, kdy už jsme se zase dostali za hranu zákona. V Bratislavě dokonce jednou viděl posprejované i letadlo! Bylo to v době, kdy spadla newyorská Dvojčata. „Náš pan premiér tenkrát vyhlásil, že naše letiště jsou dobře střežená. A na just tam nějací kluci došli a udělali letadlo. Takže jak dobře to bylo střežené?“ ušklíbne se slovenský rodák. Nelegální tvorba graffiti je pro veřejnost nepřijatelná věc, ale pro jejich tvůrce to naopak často bývá adrenalin, dopředu je žene touha být první nebo namalovat něco na místě kam se není jednoduché dostat. „Pamatuji si, že v Nitře kdysi dost frčelo tagování na co nejvyšší místa. Vylézt po hromosvodu do pátého patra a tam se podepsat,“ vzpomíná MilkOne a se smíchem dodává, že na tohle už je starý. On sám chtěl s graffiti úplně přestat. Před pěti lety z rukou piksly s barvami opravdu odložil, jenže mu to nedalo a po roce se k tomu opět vrátil. „Graffiti je droga,“ prohlašuje o výtvarném koníčku writer, který má na pravé ruce vytetovaný sprej. Doma jich pak má více než 250 a stejně mu to nestačí. „Poznal jsem teď dost lidí a stále se s někým dohaduji, že chodíme malovat. A řeknu ti, že když se třeba sejde produkce deseti lidí, je dohodnuté téma a i barvy jsou stejné, tak výsledek pak stojí za to,“ uzavírá rodák z Nitry. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Jan Bartoš