Domů

Fotím jen krásné věci. Žádné okopané zdi nebo šedivá města

Kdo vás přivedl k fotografii?Za vším hledejte Holomíčka! Co prosím?Známý fotograf Bohdan Holomíček kdysi pracoval s mým tátou v elektrárně. Otec taky fotografoval, takže se o focení často bavili, konzultovali snímky, které pořídili. Holomíček tím tátu ovlivnil. No a otec, když mi dával základy, tak ovlivnil mě. Proto s oblibou říkám, za vším hledejte Holomíčka! Ale aby bylo jasno, on je jiný. Fotí jiný žánr, já spíš hezké věci jako přírodu a ženy. Bylo fotografování váš hlavní koníček?Já dlouho upřednostňoval sport. Až do vojny jsem závodně lyžoval, pak trénoval sjezdové lyžaře. Časem mě přetáhli do oddílu sportovní gymnastiky, kde jsem trénoval dvaadvacet let. Jezdil jsem po přeborech a mistrovstvích. Zatímco ostatní trenéři při závodech seděli a řídili svěřené gymnastky, já fotil. Hlavně momentky. Na závodech, při tréninku i na soustředěních. Vznikly tisíce reportážních fotografií s dynamikou a pohybem. Byl jsem dvorní fotograf trutnovských sportovních gymnastek. Na co jste tehdy fotil?Samozřejmě to bylo ještě v době analogu. Formát 6 x 6 Pentacon-six. Dnes už samozřejmě fotografuji jen na digitál Nikon.Kdy jste přešel od sportovních záběrů k fotografii krajiny a k portrétům žen?Krajinu jsem si občas na túrách v Krkonoších i ve Vysokých Tatrách vyfotografoval i dřív. Ale naplno se krajině věnuji od té doby, co jsem odešel do penze. Čím vás příroda zaujala?Známý fotograf Robert Vano, na jehož workshopy rád zajdu, říká: Foťte krásné věci, aby se lidé na snímky rádi koukli a řekli si, jak je to hezké. Takže nefotím okopané zdi nebo šedivá města. Snažím se mít vidění pro hezkokrásné náměty. Pro jaké?Když někde chystám záběr, vždy si říkám: Udělám to hezkokrásné. Když příroda na místě něco zapomněla, nebo něco snímku chybí, tak navrhnu malé vylepšení. Třeba přesunu do záběru pařez, který tam původně nebyl. Teprve potom fotím. Většinou se to povede a snímek je pak hezkokrásný. Je velký rozdíl mezi focením sportu a přírody?Mám rád, když je ve fotografiích pohyb, a to u mě platí i pro krajiny. Proto často fotím vodu, vodopády a podobně. Je to vlastně můj fotografický styl, respektive pravidlo. Zatímco dřív, ještě v dobách focení na analog, jsem měl pravidlo, že vždy musel být v záběru člověk. Když máte volný den, tak jdete automaticky fotit?Trochu focení plánuju. Ale bývá v tom i něco spontánního. Například, když mi nedávno známí řekli, že jedou druhý den fotit na zasněžené Pomezky, tak jsem vyrazil s nimi. Nebo když mrzne, a je jasné, že v Klausově dole budou krásné rampouchy, tak hned druhý den vyrazím. Jinak hodně využívám kamarády. Je to taková parta přátel internetové fotografie, skupina fotografů z různých koutů republiky. Přes facebook se akčně domlouváme, kdy a kde budeme něco fotit. Akce nejsou povinné, kdo může, přijede, třeba na prodloužený víkend. Chápu, jako penzista máte čas. Sednete do auta a jedete.Auto nemám. Nemám potřebu pospíchat. Jezdím vlakem a hodně chodím pěšky. V mládí jsem čundroval, absolvoval trasy, které si dnešní lidé ani nedokáží představit. V rámci přípravy na vojenskou základní službu jsem například asi za deset dní přejel stopem celé Československo. Spal jsem jen čtyři až pět hodin, denně ušel více než dvacet kilometrů. A dvakrát se znova narodil.Tomu nerozumím.Během jednoho dne jsem měl při stopu dvě autonehody. Nejprve mě v noci na Slovensku svezli dva mladíci v Moskviči. Řidič ale měl za volantem mikrospánek. Sjeli jsme vpravo mimo silnici, což bylo naše štěstí, protože tam byl mírný protisvah. Pokud bychom sjeli vlevo, kde byl prudký sráz, bylo po nás. Ten samý den jsem stopl motorku, tři sta padesátku. V rychlosti sto dvacet kilometrů za hodinu jsme píchli zadní kolo, házelo to s námi, asi ve čtyřiceti to řidič položil. Byli jsme odření a otrhaní, ale jinak se nám nic vážného nestalo, ani foťáku v batohu. Lidi, co za námi jeli v autě, říkali, že jsme se podruhé narodili. Zpět k focení. Specializujete se na něco?Někteří fotografové se zaměřují na kytičky, hmyz, makro nebo vodu. Já fotím, co se mi líbí. A podle sebe, každé téma je pro mě výzvou. Zúčastnil jsem se jednou jakéhosi fotografického workshopu, kde pan profesor namítl, že největším problémem mé fotky z „Klauzáku“ je, že potok teče zprava do leva. Že prý má téct zleva do prava. S tím u mě nepochodil. Nemám rád, když se profesionálně hodnotí fotografie podle učebnice. Já fotky dělám pro radost a proto, že chci zachytit něco krásného. Proto nejsem členem žádného klubu fotografů. Jsem amatér, fotím z lásky, stejně jako kamarádi z internetové party, o které už jsem mluvil. Všichni fotografují špičkově, přitom si nekonkurujeme. To mě baví. Z čeho máte radost?Z velkých formátů snímků. V tom se liším od fotografa Roberta Vana. On doporučuje lidem tisknout menší fotky. Jeho hláška, kterou běžně vypráví na svých workshopech je, že velké formáty se dělají akorát v Trutnově. Fotíte o sto šest, a pak vybíráte nejlepší fotku na počítači? Anebo pořídíte správný záběr už přímo v terénu?Někteří fotografové dnes díky digitálu udělají stovky fotek. Já jich pořídím pár. To je zvyk z analogu, kdy na jednom filmu bylo 12, resp. 24 políček. Třeba svatba má být do pěti set záběrů, maximálně. Někdo jich ale udělá dva tisíce. Myslím, že mám výhodu, že poznám dobrý záběr nebo vhodný moment už na místě činu. Takže z terénu nosím raději méně fotek, ale musím s nimi být spokojený. Ale pozor! Až v příštím životě budu fotografem, chci být žena! Proč?Ženy fotí líp, než muži. Mají lepší vidění, jinou hemisféru. Ze spousty případů uvedu jeden. Fotil jsem v „Klauzáku“ pod vodopádem, a najednou vedle mne stála slečna s kompaktem v ruce. Říkám jí, s tím to nevyfotíte. A ona: Ale já mám foťák za sebou. A ukázala na vzadu stojícího chlapa se stativem. Víte, on by ten záběr nevyfotil pěkně. Já mu ukážu, jak to má vypadat a on to potom cvakne, řekla mi. Ženské prostě vidí a fotí jinak. Co na vaše focení říká rodina?Moje žena mě podporuje, chválí a sponzoruje. A taky ví, že nejradši fotím portréty děvčat, kde mě hlavně zajímá jejich duše…, až potom krajina. Žádná erotika?Už jsem dost starý, takže děvčata ode mne nečekají nic sexuálního (naštěstí). Zajímá mě jen focení. Je těžké domluvit s někým, že ho chcete fotit?Ne, ani je nemusím přemlouvat. Většinou koho požádám, ten mi vyhoví. Začínáme schůzkou na kávě. Pak si dělám casting a potom skutečné focení. Oslovujete lidi z ulice nebo profesionální modelky?Uznávaný fotograf Robert Vano si kupuje jen drahé modelky, protože má u nich záruku větší profesionality. Přijdou bezvadně připravené. Já mám raději amatérky. Bohužel některé dorazí neupravené pro fotografování, s odlepenými řasami a tak dále. Ještě, že jsem si udělal kurz na make-up. Chcete říct, že si sám líčíte modelky před focením?Jasně, kurz se hodí. Například jednou v Brně na módní přehlídce, pár minut do začátku, třináct holek a jen jediná vizážistka. To se nemohlo stihnout. Nabídl jsem se, že mám kurz. Měl jsem sebou štětec, pudr a make-up si modelky většinou tahají sami. Tak jsem asi pět holek připravil, nakonec to dopadlo dobře. Prostě bez make-upu to dnes už fotit nejde. Kurz líčení jste si tedy dělal cíleně?Byla to trochu náhoda, ale zároveň to bylo cílené. Jezdím na setkání fotografů v Praze na Chodově. A nachomýtl jsem se tam k workshopu o líčení pro fotografy. Vlezl jsem na něj, a hned pochopil, že to je to, co potřebuju, že vlastně nevím, co to obnáší. Tak jsem si zaplatil rovnou celý kurz. Neznám moc chlapů-penzistů, kteří zvládají líčení.Pro chlapy to moc není, většinou na to nemají ty správné buňky. Ženy je často podceňují. Mně to ale přijde snadné. Zatím jste samostatně vystavoval jen jednou, expozici Fotíme pro radost v galerii Hippo Foto. Nechystáte něco dalšího?Ne, výstavy jsou pro mě drahá záležitost, nemám sponzora. Myslím, že to byla moje jediná expozice, i když… Občas ale zadarmo promítám fotky ze svých cest. Teď právě chystám pro kontaktní centrum Riaps prezentaci fotek z oslav vítězství křesťanů nad okupací Araby ve Španělsku. Jsou to úžasné, fotogenické oslavy trvající pět dnů, nazývají se Moros a Cristiános. Máte nějaké fotografické cíle?Loni jsem si splnil můj největší sen. Zúčastnil jsem se fotoexpedice v Japonsku, tam jsem vždycky chtěl. Mám odtamtud spoustu zážitků a také fotografií. Kdysi bylo mým cílem přejet Saharu stopem, ale to už si nesplním. Ono už to ani nejde. Protože rád cestuju, možná letos pojedeme se ženou do Irska. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Jaroslav Benda, www.jardaben.zonerama.com