Domů

El Capitan, vysněné místo, kam si Jan Růžička vylezl dvakrát

Není to tak dávno, co svět obletěla zpráva, jak český sportovní lezec Adam Ondra zvládl dokončit volný přelez stěny Dawn Wall, která je považována za jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa. Jako teprve třetí člověk na planetě se úspěšně vydal vzhůru tou nejstrmější a nejhladší částí El Capitana. K výstupu na vrchol však lze využít zhruba stovku tras. Ta klasická se nazývá The Nose (Nos) a právě tu zvolil při svém kalifornském prvovýstupu v roce 2003 i Jan Růžička. „Ale tak, jak jsem to přelezl já, to se s výkonem Adama nedá vůbec srovnávat. Je potřeba odlišit styly toho přelezu, což je úplně to nejdůležitější,“ upozorňuje devětatřicetiletý kantor ZŠ Komenského, kde učí posledních sedm let. Zatímco muž, který na sebe strhl pozornost i velkých amerických médií, celou stěnu zdolal, jak se říká volně, tedy pouze vlastní silou, kdy se jistící pomůcky používají jen jako jištění před pádem, tak trutnovský tělocvikář a biolog tento způsob kombinoval ještě s technickým lezením. „To je styl, při němž se některé jistící prostředky vezmou do ruky a člověk se k nim přitáhne,“ vysvětluje rozdíl a jak se třeba překonávají nejtěžší pasáže stěny. Ke skalám ho to vždy táhlo, ale lezení se začal věnovat až v prváku na vysoké škole v Hradci Králové. Vždy ho měl spojené s cestováním. Během studia i po skončení. Čtyři a půl roku žil v americkém státě Colorado, kde pracoval jako masér v jednom zimním středisku. „Byla to sezónní práce, takže se dobře doplňovala s lezením,“ vypravuje. Od listopadu do března masíroval, lyžoval, trénoval. A pak se s kamarády sbalil a tři měsíce v kuse cestovali. „Koupili jsme si obytné auto a navštěvovali jsme různé lezecké oblasti,“ vzpomíná. V Yosemitech byl Jan Růžička čtyřikrát a strávil tam pokaždé skoro měsíc. „Jde o specifické lezení a je potřeba se s tím sžít,“ poukazuje na strmé žulové masivy, které svou hladkostí připomínají porcelán. Tím nejproslulejším z nich je „El Cap“. Největší žulový monolit na světě je pro horolezce neodolatelnou výzvou. „I já jsem ho vždycky vnímal jako vysněné místo, kam jsem se chtěl podívat,“ říká. Doma si o něm četl v knížce Rock Stars a získával ponětí o big wallovém lezení v Yosemitech. Sen si splnil v roce 2003. „Trvalo nám to tři dny,“ prozrazuje, jak dlouho šplhali na vrchol. Na jeden zátah, takzvaný „single push“, jak se označuje přelez bez přerušení pouze s nutným nocováním ve stěně. Jak se spí v místech, která jsou široká jako lavička v parku? „Člověk si tam nějak sedolehne a noc prostě přečká,“ popisuje s úsměvem. Ovšem existují i plochy 3 krát 3 metry, kde se dá pohodlně natáhnout. Na taková místa narazil při svém druhém výstupu v roce 2007 cestou Salathé. O čtyři roky dříve si však vybral variantu The Nose, která je historicky nejpopulárnější, protože je pro lezce velmi přívětivá. „Existují asi i jednodušší směry, ale ty nevedou centrální stěnou,“ vykládá „pavoučí muž“ z Trutnova. Při výstupu je podle něj důležité, aby člověk zůstal po celou dobu bdělý a dokázal třeba ty tři dny podávat takový výkon, aby byl schopný na stěnu vylézt. S kamarády se zároveň snažil o to, aby byl jejich výkon co nejhodnotnější, takže většinu z 34 délek, na něž je „Nos“ rozdělený, překonávali volně. „Technicky jsme lezli asi jen osm délek,“ líčí Růžička a zmiňuje ještě další rozdíly mezi způsoby lezení. Když totiž člověk určitou délku přeleze hned a volně, tak na ní zaprvé nenechá tolik energie a zadruhé ho nestojí tolik času. „Dejme tomu, že jedna délka může volně trvat třeba dvacet minut. Pokud ji ale nejsem schopný přelézt volně, protože ty chyty v prasklinách jsou hodně úzké a musím ji jít technicky, tak to může trvat klidně přes hodinu,“ uvádí příklad. Jaké pocity prožíval na vrcholu El Capitana? „Člověk se spíš cítí unavený, než aby si to úplně uvědomil. I když ve všeobecném měřítku to zase není považováno až za takový počin, pro mě osobně to byl ale top zážitek,“ vzpomíná na výpravu za yosemitským monumentem horolezec, který leze ve skalách už dvacet let. „Na všech svých cestách jsem se více méně vždycky snažil najít čas na lezení,“ dodává. Nový Zéland, Malajsie, Thajsko, Peru, Venezuela, Indie, z evropských států se zaměřoval na oblasti ve Francii, Španělsku, Itálii… „Ale nejvíc mě baví domácí písky,“ upozorňuje na svou srdeční záležitost. Aby ne, když do Adršpachu to má kousek. Jezdí i do Českého ráje a poslední roky si velmi s rodinou oblíbili Labské údolí u Děčína. „Manželka leze taky a velice dobře. Je fajn, že se takhle doplňujeme. Pořídili jsme si obytné auto a jezdíme,“ usmívá se otec dvou malých holčiček. A lézt nepřestává ani v zimě. Dvakrát třikrát si vyrazí do Rakouska na ledolezení. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Tomáš Saifrt, Lenka Růžičková Heringová