Domů

Cestování mě obohacuje, dává mi něco, co doma nemám

Co vás na cestování baví?Řekl bych to asi takhle: Cestovatel musí umět žasnout. A to já umím. Kdyby mi přece poznávání jiných zemí nic neřeklo, tak by to byly jen vyhozené peníze.Proč jste naposledy vyrazil právě do Etiopie?Vždycky mě zajímají dvě věci - lidé a příroda. Zásadně jezdím do chudých zemí, které mě můžou oslovit tím, že tam jsou bezprostřední lidé, co nejméně poznamenaní výdobytky moderní civilizace. Proto mě neláká třeba Manhattan. Byl jsem v Peru, Bolívii, Mexiku nebo třeba v Tibetu. Do Etiopie jsem jel navíc na doporučení člověka, který poznal tamní hory. Musel jsem mu dát za pravdu. Jsou úžasné. Ale musím přiznat, že vyšlápnout ty čtyřtisícovky byla dřina.Jaké byly největší zážitky?Nevím, jestli můžu říkat největší, ale některé byly hodně intenzivní. Třeba když jsme viděli domorodé kmeny žijící původním způsobem života. Konkrétně etiopské děti v tamní škole. V temné chýši na nás koukalo asi sedmdesát černoušků, jejich výraz se nedá popsat. Jejich oči uvidím až do smrti. Ani fotografie úplně přesně nevyjadřuje, jaká atmosféra a energie tam tryskala. Nebo když nám jedna z tamních žen v chýši vařila kafe. Teprve po chvíli jsme si v tom přítmí všimli, že má na zádech zahalené do šatů mimino. Ale to se nedá popsat, to se musí zažít. Proto ale do podobných zemí jezdím. Cestování mě neskutečně obohacuje, dává mi nový rozměr, který tady nenajdu. Cestování prostě považuju za lidskou povinnost, udělal bych ho jako předmět ve škole.Jaká je Etiopie země?Má asi 82 milionů obyvatel, ale je chudá. Údajně jedna z nejchudších na světě. Ale je naprosto svébytná. Všechno je tam u nich jinak. Dokonce i čas. Lidé jsou v pohodě, nesetkal jsem s žádným nepřátelstvím nebo odporem. Samozřejmě tamní lidé vědí, že běloch je pro ně vlastně pracháč, a podle toho se k němu chovají. Jsou ale vstřícní. Vždycky když cestuju, tak chci hlavně poznat ducha země, krajiny nebo státu. Nehoním se za detaily, zda byl kostel založen v roce 1638 nebo 1639. To je mi víceméně jedno. Upřímně řečeno, kdybych se na promítání o Etiopii v knihovně nepřipravoval, tak bych spoustu podrobností vlastně ani nevěděl. Mě země musí oslovit atmosférou a prostředím.Jak jste vlastně putoval po východní Africe?Tady se zase vracíme k tomu, že se nepovažuju za cestovatele v pravém slova smyslu, protože ti si cestu plánují a organizují sami. Já radši využiju služeb cestovní kanceláře. Od ní byla nabídka být týden na horách, pak odjet na sever do Gondaru, Aksumu a Lalibely. Sice mě od toho někteří zrazovali, protože se mylně domnívali, že je v Etiopii ebola. Ale nic takového tam není a mě to lákalo. Jako výprava jsme dostali svého průvodce a ozbrojený osobní doprovod.Překvapilo vás něco v Etiopii?Třeba to, že tam Číňani postavili silnici. Ne že by tam na ní byl nějaký provoz, ale jak se snaží získávat vliv, tam napříč Etiopií díky nim vede asfaltka. Po které moc aut nejezdí, napočítali jsme maximálně šest aut. Ale ta silnice je nádherná. Takových je u nás málo. To je vlastně také zážitek.Památky vás nenadchly?Ale ano. Viděli jsme například starobylé chrámy v Aksumu, hrady v Gondaru, včetně paláce císaře Fasilidase a chrámy v Lalibele. To jsou místa, kam jezdí hodně turistů. Úžasné ale byly Simienské hory.Ochutnali jste tamní jídla?Samozřejmě. Dostali jsme maso s etiopským chlebem, kterému říkají indžera. Spíš nás překvapilo, že nám k tomu nedali žádné příbory, oni jsou zvyklí maso nabírat tím chlebem.Překvapilo vás ještě něco?Nevím zase, jestli je to o překvapení. Ale třeba tamní hotel třeba vypadal na první pohled docela obstojně. Když jsem ale vzal ve sprše za kouhoutek, zůstal mi v ruce. Oni tam prostě některé složitější věci udělat ještě neumějí. Ale o cestování, a nejen po Etiopii by se dalo mluvit dlouho.Plánujete něco dalšího?Určitě něco vymyslím. Přemýšlím o Vietnamu, který se nachází v části zeměkoule, kde jsem ještě nebyl. Lákaly by mě ale i Dračí hory v jižní Africe. Ještě to musím promyslet. Ale západní nebo civilizované země mě nelákají, i když věřím, že tam muže být taky hezká příroda. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek a Pavel Šnábl