Domů

Bláznivého kojota adoptovala indiánská rodina z kmene Nootka

V Trutnově žije od roku 2008 a od indiánské mytologie přešel ke germánské plné pohanských odboček. Ještě před nedávnem měl výstavu v Galerii Draka. Když jste byl kluk, zajímal jste se o indiány? Prioritní zájmem v mém dětství byl původně pravěk. Indiánky jsem ale hltal, například Posledního Mohykána od Jamese Fenimora Coopera a další podobné knížky, které mě hodně ovlivňovaly. Co na vás kromě knížek mělo ještě vliv?Později jsem se dostal do party, která jezdila na vandry a zajímala se o oživenou historii, hlavně o indiány. Ta parta mně byla velmi blízká a začal jsem s ní poznávat indiánský svět. Velkou roli v tom hrála také romantika a láska k přírodě. Zájem o kulturu indiánů přetrval. Dokonce vás prý adoptoval indiánský kmen. Kdy a jak se to stalo?V té době jsem žil v Praze a byl jsem součástí party tak zvaných euroindiánů. Pracoval jsem tehdy v motolské nemocnici, kde vzniknul úžasný pr ojekt nazvaný Indiánské prázdniny. Přes celý červen stály na zahradě nemocnice tři týpí a dělali jsme programy pro děti. Zvali jsme si hosty z různých kulturních oblastí. Vystupovali tam třeba šermíři, westerňáci, country a folkoví zpěváci či taneční divadla. Jedním z hostů byla indiánská rodina ze severozápadního pobřeží USA z kmene Nootka, který mě zajímal. Její členové v Motole zazpívali písně a vyprávěli dětem indiánské pohádky. Rozhodli jsme se, že jim vyrobíme dárky, které se jim moc líbily. Když přijeli v dalším roce,  přátelství se prohloubilo. Při té příležitosti jejich babička navrhla, abychom se s kamarádem stali součástí její rodiny. To se stalo, rodina nás adoptovala a já jsem dostal indiánské jméno Bláznivý kojot. A kojotem je v tomto kmeni označovaný šprýmař. Dostal jste ale také přezdívku Hayoka. Co znamená? Tomu předcházela cesta s kamarády do USA v době, kdy se u nás uvolnily poměry. Byli jsme v rezervaci, kde je nejposvátnější horou pro Čejeny, Lakoty a Arapahy Medvědí vrch. Chtěli jsme si prožít to, co oni. Vyjít na ten kopec, sedět tam celou noc a rozmlouvat s velkým tajemstvím. Teprve potom, už v Čechách, jsem dostal přezdívku Hayoka. Je to šašek, satirik, posvátný klaunči šaman. Ten, který dělá srandu. Musím ale říct, že nejsem šaman. Setkal jste se v Americe s adoptivní rodinou? Při prvním pobytu v roce 2006 jsme se s ní nesetkali, ale o dva roky později ano a pobývali jsme u nich doma. Bylo to ale trochu rozčarování, protože rezervace vypadaly jinak, než jsme si představovali. Byl tam dost nepořádek s mraky vraků a podobně. Potom už jsem tam nebyl. S tou rodinou nejsem v kontaktu. Čím vás obohatila indiánská mytologie? V základu je velmi jednoduchá a vychází ze šamanského vidění světa. Díky tomu jsem začal osobní spiritualitu vnímat trochu jinak, než se ve středu Evropy vnímá. Důraz je kladen na přírodní síly, zvířata, skály, stromy a vody. Musím ale upozornit, že prazáklad je stejný nebo podobný jako tady u nás. Naši předkové také, když zrovna nešli do kostela nebo na nějaké svaté místo, zdobili studánky a podobně. Souběžně s těmito zájmy jste kreslil a maloval. Kdy jste s tím začal?První věci začaly vznikat už na začátku školní docházky. Soustředil jsem se hlavně na pravěk, na mamuty a pravěké ještěry. Před pubertou mě chytly knížky Josefa Augusty a malíře Zdeňka Buriana. Maloval jsem více realisticky a podle různých lebek jsem kreslil tváře lidí. Někdy v patnácti letech začalo indiánské období, které mě drželo až do roku 2008. Kdo na vás měl vliv?Měl jsem několik vzorů. Nejvýznačnější malíři, kteří na mě měli vliv, byli Gustav Krum, jehož do dneška pokládám za velkého malíře. Pak samozřejmě Zdeněk Burian a Mikoláš Aleš. Jeho perokresby jsou dokonalé. Proč jste nešel na nějakou školu uměleckého směru? Měl jsem docela velké zdravotní problémy a můj život probíhal střídavě v nemocnici a doma. Byla to léčba na dlouhou dobu. Pak už mně bylo dvaadvacet, tak jsem školu stále odsouval a pak už k tomu nedošlo.  K malbě jste se dostal až před šesti lety. Proč tak pozdě?To je pravda, dlouho jsem se štětečkům vyhýbal a měl před nimi respekt. Přiznám se, že neumím moc dobře pracovat s mícháním barev a nejsem tak pilný, abych studoval stohy knih o technice malby. Přišlo to ale samo a ještě pořád se to učím. Obrazy maluji, ale velmi sporadicky. V kresbě jsem pevnější v kramflecích. Pamatujete si na své první plátno?Byl to Africký podvečer. Na oranžovém plátně je silueta dvou černochů s bubínkem a kopím, v pozadí je baobab a slunce. Od indiánské mytologie jste přešel k severské nebo germánské. Proč? Germánské pohanství staví bohy na stejnou úroveň jako lidi. Jde o to, aby člověk v tomto životě čerpal inspiraci od bohů a byl jim podoben. Jsou vzorem morálky a síly, kterou může člověk rozvíjet. Žiji v Evropě a germánská mytologie je mi velice blízká. Malujete a kreslíte i pro děti.  Snažíte se proniknout do jejich duše? Pokud nekreslím pro známé, kteří se zabývají mytologií, tak se snažím do těch obrázků pro děti mytologii necpat. Už v Motole jsem pracoval s dětmi a po příchodu do Trutnova jsem devět let působil na Webrovce u dětí z dětských domovů. Myslím si tedy, že dětskou duši znám. Vznikly z toho první omalovánky pro azylový dům. Roku 2010 jsem ilustroval knihu Lucie Suché Groverové – Aby porod nebolel. V současné době pracuji na hudebních omalovánkách. Je to takové odlehčení a mám to rád. V Galerii Draka jste měl výstavu nazvanou Yggdrasil. Co to znamená?Je to starogermánský výraz pro světový strom a znázorňuje osu světa. Ve svých větvích a kořenech obsahuje všech devět světů, které sice existují každý zvlášť, ale navzájem se prolínají. Světy obsahují hlubší síly, šťastnou a bohatou zemi, odcházení mrtvých a tak dále. Tedy všechno, co je obsaženo v lidském životě. Jsou to spojnice, do nichž zabíhám ve svých představách, a ty pak přenáším do své tvorby. Jste také muzikantem. Jaká je jeho cesta, kde a na co hraje?Můj první nástroj byl indiánský buben. Pak přišel africký buben djembe, který mi učaroval a hraji na něj dodnes. Je velmi univerzální. Dá se na něj hrát od dechovky přes etno až po metal. V současné době hraji na djembe s trutnovskou kapelou Marta a Rasputin band. Moje kreslení či malování se prolíná s hudbou a navzájem se obě disciplíny ovlivňují. Do Trutnova jste přišel v roce 2003. Odkud a proč zrovna do tohoto města?Jak už jsem říkal, žil jsem v Praze a pracoval s dětmi v motolské nemocnici. Po čase jsem došel k nějakému stropu a potřeboval jsem změnu. Po jedněch indiánských prázdninách jsme strávili čtrnáct dní v tábořišti u České Lípy. Kamarád měl potom namířeno na Webrovku u Trutnova a ptal se, jestli nechci jet s ním. Vyrazili jsme tam spolu a byla mi nabídnuta měsíční brigáda u dětí. Z toho měsíce se stalo devět let. Už v Trutnově zůstanete?Doufám, že ano. Pocházím z Krušných hor a ta původní krajina už zmizela. Moc se mi tam nelíbí. Tady mi to připomíná původní krajinu z dětství. Je to dobré místo k životu. JAROSLAV ŠVANDRLÍK -         narozen 18. září 1968 v Kraslicích-         věnuje se kresbě, malbě a hudbě-         inspiruje ho mytologie indiánů a germánských kultur-         je adoptivním synem indiánského kmene Nootka-         na africký buben djembe hraje v kapele Marta a Rasputin band-         žije v Trutnově Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz